Na první straně tištěného programu k sobotnímu matiné si divák mohl přečíst poznámku, že tento čas je na festivalu vyhrazen pro „uvádění Dvořákových titulů v neobvyklém provedení“. A přirozeně si položil otázku, co to je a hlavně v čem všem bude do budoucna spočívat „neobvyklé provedení“.
Letos obnášelo Dvořákovu symfonickou báseň Vodník a Novosvětskou symfonii v podání belgického souboru Anima Eterna Brugge, který hraje na dobové nástroje. Uvádění skladeb takzvaným historicky poučeným způsobem se v současnosti ovšem už zdaleka neomezuje jen na baroko, proto tato „neobvyklost“ by dost možná klidně unesla i obvyklý večerní čas, nejen dopolední koncert.
Navíc interpretace pod taktovkou dirigenta Jose van Immerseela byla prostě uměleckou výzvou, zvlášť když dva dny předtím Vodníka hrála na festivalu Česká filharmonie a Novosvětskou v jejím podání (nebo i v podání jiných moderních orchestrů) zná snad každý posluchač klasiky.Tentokrát zazněl Dvořák jinak. Místo velkého obsazení a naleštěného, svítivého a mocného zvuku tu byl menší orchestr, znějící matněji a drsněji. Občas rušily - v porovnání s moderními nástroji - ne tak čisté a spolehlivé dechy. Ale co s tímto zvukem dirigent a jeho svěřenci dokázali udělat!
Vodník překvapil vyhrocenými kontrasty v tempech, až jakousi dramatickou ježatostí, a současně neuvěřitelnou vypravěčskou rétorikou, kdy dirigent každou frázi doslova nechal vydýchat, aniž by oslabil napětí. Tenhle Vodník krásně děsil jako skutečná strašidelná pohádka vyprávěná v temném pokoji. Podobně dirigent přistoupil i k Novosvětské. Orchestr možná tak krásně nezpíval jako moderní orchestry, ale zato každým taktem vyprávěl. Fascinující příběh o Americe.
Slovo do pranice
Mezi oběma skladbami van Immersel s pomocí tlumočnice navíc divákům představil svůj orchestr i své pojetí. „Mnoho lidí se domnívá, že existují buď moderní nástroje, nebo barokní. Jenže tak jako se od sebe odlišují auta z let 1920, 1940 a 1970, tak i každé období v hudbě mělo svůj specifický vývoj,“ podotkl.
Koncertní mistr pak předvedl své housle a přitom zdůraznil, že kovové struny se začaly místo strun ze střev běžně užívat až po druhé světové válce, takže i Dvořák slyšel své skladby trochu jinak. „Hlavní rozdíl však spočíval ve způsobu hry, hrálo se s méně vibratem, místo legata se tóny spojovaly portamentem, neboli jakýmsi sklouznutím, které je dnes v podstatě zapovězené,“ vysvětlil hudebník. Dirigent pak ještě dodal, že se snaží najít prostředky, které znal skladatel. „Kdyby Dvořák slyšel hrát svou hudbu moderním orchestrem, asi by se ptal, kdo to zkomponoval,“ poznamenal na závěr. Tomu se říká slovo do pranice...
Festivalová sobota pak už pokračovala méně provokativně, i když Rodinný den, jemuž byla vyhrazena, se přirozeně nesl v odlehčené atmosféře. Uzavřela ho podvečerní show britské komediální dvojice Igudesman & Joo, kteří už na festivalu hostovali předloni. A také tentokrát houslista a klavírista rozesmáli publikum v Dvořákově síni, v níž zasedlo i hodně dětí. Některé kousky zopakovali, například souboj Mozarta s melodií k filmům s Jamesem Bondem, jiné byly nové, třeba návod, jak „dojet“ k cíli Bachovy skladby s pomocí speciální aplikace v mobilu, jež vydává příkazy jako „za několik taktů změňte tóninu“ nebo „snižte rychlost“. Komici opět míchali klasiku s pop-kulturou, někdy to bylo vtipné více, někdy ovšem méně. Celkově se zdálo, že minulý program byl nápaditější. Anebo už člověk prostě tušil, co může čekat.
