Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Rodenovi měli osud na několik životů

  4:00aktualizováno  4:00
Zamilovali se ve válečné Praze, vzali v Terezíně a na rozdíl od milionů dalších Židů přežili Osvětim. Jsou spolu pětašedesát let a stáří jim neubralo na humoru.

Eva a Rudolf Rodenovi | foto: Robert RambousekMF DNES

Eva a Ruda (přeje si, aby se mu tak říkalo, Rudolf mu připadá příliš "habsburské") Rodenovi jsou drobní, zejména tak působí na fotografiích vedle dětí a vnuků. Eva obtížně chodí, ale oba okouzlují vitalitou. Dokonce i holokaust berou s nadhledem.

"Nikdy jsme nedělali vědu z toho, že jsme prošli koncentráky. Až nám děti vyčítají, že jsme největší cynici. Ale tomu se nelze nesmát - jinak bychom snad zahynuli hrůzou," shodují se manželé, jejichž kniha Životy ve vypůjčeném čase teď vyšla česky.

A tak Ruda každý rok v den svých narozenin pořádá na kanadské chatě u amerických hranic  velkou oslavu - na počest těch, kteří navzdory Hitlerovi a jeho vyhlazovacím plánům stále žijí. Rudův kamarád Karel si přitom nikdy neodpustí poznámku: "To čumíš, Adolfe, jak ses netrefil!"

Z těch plánů Rodenovým zbyla vytetovaná čísla na předloktích. Paradoxně díky nim jsou dnes tak říkajíc "in": "Na floridské pláži mě letos uznale oslovila sedmnáctiletá slečna: To je fantastický nápad, nechal jste si vytetovat telefonní číslo nebo číslo sociálního zabezpečení?" Ruda tajemně odpověděl, že jedno z toho.

Zapomenout nelze
"Vzala jsem dnes odpoledne do ruky ten deník a nevím, co to do mne vjelo, mám chuť psát. Ale nemohu psát, snad až to bude vzdálenější, až Ti budu moci udělat přesný překlad toho všeho. Božínku, co se všechno stalo za ta léta! Terezín, Birkenau, Hamburg, svatba - manželství, byt, hospodyňka - ale jsem to já - je to možné, že žiji, že dýchám, že jsem šťastná? Nevím, bude to asi tak. Co to bylo - šílenství, nenávist, co hnalo lidi zabíjet pro nic za nic, co nutilo jeden celý národ stavět plynové komory! a jiné neméně úžasné způsoby vraždy," stojí v Evině posledním záznamu z deníku, datovaném 10. zářím 1945.

Tyto řádky se do jejich knihy nevešly, možná i proto, že poslední věta končí slovy: "Nenávidím Němce." Na rozdíl od smířlivějšího Rudy se Eva nedokázala hořkých pocitů zbavit dodnes, a když vedle ní v hotelu usedne Němka, raději si odsedne. "Odpustit můžete, zapomenout nelze," říká Ruda, který po válce jako lékař pomáhal u porodu třem stovkám německých dětí.

Eva (1924) a Ruda (1923) se narodili a vyrůstali v Praze v židovských rodinách, které více než náboženskou víru posilovaly v dětech československý patriotismus a pýchu na prvorepublikovou demokracii.

Navzdory mládí oba předčasně dospěli: Rudova patnáctiletá sestra spáchala roku 1934 kvůli neopodstatněnému obvinění sebevraždu, Evini rodiče byli krátce po vypuknutí války zatčeni - čtyřicetiletá maminka se z dvouměsíčního věznění vrátila jako bělovlasá babička.

Čeští vlastenci Eva a Rudolf se paradoxně poznali v sionistickém spolku, kam je na jaře 1940 dohnala zoufalá situace a příslib záchrany v Palestině.

Dobrovolně do transportu
Bláznivě se do sebe zamilovali a byli lehkomyslní: "Dávali jsme si schůzky na starém židovském hřbitově a vysedávali u náhrobku velkého Rabbiho Löwa. Sundávali jsme si hvězdy a po Praze jezdili tramvají, chodili do kina, podnikali výlety do Podbaby," vzpomíná Eva.

Na otázku, čím ji Rudolf tak okouzlil, odpovídá: "Byl tu někdo, kdo se zajímal jen o mne." Jenže v květnu roku 1942 přišlo Evě a její matce předvolání do terezínského transportu. Ruda se slavnostně vystrojil a esesmany na pražském gestapu přesvědčil, že do transportu musí také.

"Dívali se na mě jako na blázna," podotýká muž, jehož do shromažďovací haly převáželi nacistickým mercedesem. Od té doby to auto nemá rád. Za deštivého listopadového rána 1942 se v Terezíně vzali. Díky propustkám se jim několikrát podařilo dostat z ghetta.

"Koupali jsme si nohy v Ohři a samozřejmě nás napadalo - co kdybychom se tam už nevrátili?" Ale vrátili se. Z Terezína byli v prosinci 1943 deportováni do nejobávanějšího z nacistických táborů, Osvětimi, a oproti vší pravděpodobnosti zůstali naživu.

Dostali se nejprve do vyvoleného, tzv. rodinného tábora v Březince a rok před pádem Hitlerovy říše šťastně prošli selekcí, která znamenala jejich odloučení, ale zároveň cestu ven - práci v německých továrnách. Znovu se uviděli až v květnu 1945, kdy Ruda hledal Evu v táboře Belsen. Našlo se tam 60 tisíc těl naskládaných v cirkusovém stanu, ale Eva mezi nimi nebyla - tyfus přežila.

Babi, jen to sepiš!
Za války Rodenovi ztratili 123 příbuzných včetně Eviny matky a Rudova otce. Tři poválečné roky prožívali v euforii: "Dostali jsme garsonku a byli šťastní, nic se nám nemohlo stát," vzpomíná Eva. Když roku 1948 přišel "Vítězný únor", nechtěli opakovat stejnou chybu
a emigrovali do Kanady, pryč z nešťastné Evropy.

"Věděl jsem, že se v komunistickém Československu buď stanu ministrem zdravotnictví, nebo mě oběsí. Ale spíše to druhé," vážně žertuje Roden, který se v exilu vypracoval na uznávaného psychiatra a poválečným obtížím říká "sametové starosti".

Knihu o svých dramatických osudech začali psát až na sklonku 70. let na základě stesků svých vnoučat, že jim o válce vyprávějí v nesouvislých útržcích. Roku 1984 se jejich příběh objevil v angličtině a od té doby se dočkal tří vydání. Česky vychází poprvé.

Oba Rodenovi mluví stále skvěle česky. "Montreal je krásné, kosmopolitní, snad jen zbytečně studené město, kde se cítíme doma. Ale jestli myslíte skutečný domov, tak to je Praha. Kdybychom byli o třicet, možná i o dvacet let mladší, nerozmýšleli bychom se," říkají.

EVA A RUDOLF RODENOVI: Životy ve vypůjčeném čase
Přeložil Jan Jícha. Academia 2007, 201 stran, doporučená cena 225 korun





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Americký spisovatel Dan Brown představil na knižním veletrhu ve Frankfurtu svou...
Šifru mistra Trumpa nezvládnu napsat ani já, vtipkoval Dan Brown

Frankfurt (Od naší zpravodajky) Spisovatel Dan Brown je hvězdným hostem knižního veletrhu ve Frankfurtu, kde uvedl svou novinku Origin. Jeho příjezdu předcházely manévry podobné příjezdu...  celý článek

Frankurtskou radnici Römer během knižního veletrhu ozvláštnila světelná show...
KOMENTÁŘ: Letos ve stínu, za dva roky v Lipsku mají naše knihy šanci

Frankfurt (Od naší zpravodajky) Frankfurtský knižní veletrh, který v neděli skončil, vsadil letos na čtenářskou kartu – a jeho návštěvnost znovu vzrostla.  celý článek

Adela Banášová
Co je to valaška? Adela Banášová vypráví Zapomenuté slovenské pohádky

Všichni ji znají jako talentovanou moderátorku. Adela Banášová, nově Vinczeová, je však také spisovatelkou. V roce 2013 jí na Slovensku vyšla kniha Zapomenuté...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.