Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Roden a jeho Sen

  11:51aktualizováno  11:51
Karel Roden je netypická celebrita. Nehrne se do popředí a na titulních stránkách časopisů jej spatříme také málokdy. Herec, který nemá problém ve filmu zastřelit Roberta De Nira, si své soukromí pečlivě chrání.

Ačkoliv slovo Hollywood sám nerad používá, ze všech stran je slyší ve spojení se svým jménem. Karel Roden to z českých herců dotáhl nejdál, až do Hollywoodu! takhle o něm mluví kolegové. A přitom všechno, co si pod hollywoodskou slávou lze představit, letošní čtyřicátník z duše nenávidí: červené koberce, fotografy, novináře. Chrání si své soukromí i své myšlení. Ale pokud už k rozhovoru výjimečně svolí, tentokrát kvůli premiéře neobvyklého, jen dvacetiminutového filmu Sen, v němž hraje hlavní, téměř němou roli, vycítíte, že jeho zdrženlivost nebude hraná póza. Spíše se za ní skrývá zranitelnost a obava z velkých slov.

Kohoutův fantaskní snímek Sen podle povídky Jana Weisse vznikal původně jen jako pilotní, tedy ukázkový kratičký film k jinému zamýšlenému weissovskému projektu režiséra Miloše J. Kohouta, k Domu o tisíci patrech. Nezaskočila vás práce tak nezvyklá?
Ne, proč? Loni na karlovarském festivalu mi Miloš nabídl roli v chystaném Domu o tisíci patrech, později mi řekl, že se k němu nejdříve natočí pilotní snímek. A právě to, že je Sen neobvyklý, jiný než běžné filmy, mě naopak velmi baví. Nemám vůbec problém s tím, jestli bude úspěšný, nebo ne.

Jenomže Sen vůbec nebyl určen pro diváky, nýbrž jen k interním jednáním, coby doklad pro případné investory, vzorek toho, jakou představu mají autoři o nákladném Domu o tisíci patrech a jak technicky náročné realizace jsou schopni. A najednou přišel Sen i do kin... Nevidíte v tom, když to trochu přeženu, podraz?
Rozhodně ne, nejde přece o mé soukromí, nýbrž o práci, o rozhodnutí, které přísluší režisérovi. To mi opravdu nevadí.

Když se hvězda brání, média to vzdávají

Není cédéčko jako cédéčko. To, které se rodilo během nedělní noci v pražském zvukovém studiu Cinemasound jako doprovod nového českého filmu Sen, se nikdy neobjeví v žádné prodejně, natož v domácí diskotéce, nebude šplhat po příčkách hudebních hitparád, nedostane šanci stát se ani hitem, ani propadákem.

Nezpívá se na něm, ačkoli by to mohla být pěkná kuriozita ­ hlavní aktér filmu Karel Roden coby zpěvák. Neladily se tu žádné nástroje a ve skupince lidí chvatně dopíjejících kávu, než je zavolají před mikrofon, není snad jediný muzikant. Tak co se vlastně nahrává? Propagační povídání o filmu určené čistě k pracovním účelům, hlavně pro rozhlasové novináře.

Naživo z cédéčka
Není to žádná novinka, podobná CD už v tuzemsku vyrobilo víc filmařů, tuším, že například i Svěrákovi k Tmavomodrému světu," vysvětluje producent Snu Dan Závorka. Většinou takové nahrávky vznikají sólově", to znamená, že na předem připravené otázky namluví své odpovědi každý zvlášť ­ herec, herečka, režisér, kameraman. V rádiu pak mohou s CD kouzlit: moderátor příslušnou otázku totiž sám přečte, dotyčný umělec na ni odpoví" ze záznamu, ale navenek vzniká iluze, že hvězda je přítomna osobně a reaguje naživo".

Propagační CD ke Snu se točí jinak, jako kolektivní vyprávění tvůrčího týmu u pomyslného kulatého stolu. Proč? Právě proto," vysvětlí krátce Roden, známý svými obavami z možných mediálních manipulací. Karel si to takhle přál, aby pak nikdo nemohl jeho odpovědi vytrhnout ze souvislostí a zneužít," potvrzuje Závorka. A tak se do zvukotěsného studia nahrnou všichni najednou. Mluvčí projektu Uljana Donátová je jen upozorní, aby si pokud možno neskákali do řeči, a za sklem, u napohled obyčejného počítače, vyzkouší zvukař Marek Hart hlasitost. Dejte si pozor, my tu slyšíme i vaše šeptání, už to jede," vzkáže do vedlejší místnosti a vstane od stolu. Asi bych radši neměla na nic sahat?" říkám s posvátnou bázní laika před záhadnými blikajícími světélky. Klidně," směje se, přepnul jsem na autopilota, pohlídejte to tu, já si jdu sednout vedle." A vzápětí se objeví na druhé straně skleněné stěny, mezi ostatními zpovídanými ­ je totiž podepsán i pod zvukovou stránku Snu, o níž má teď vykládat.

Počítač tiše zaznamenává cosi jako soukromou tiskovou konferenci. Režisér Miloš J. Kohout vypráví, proč dvacetiminutový snímek, o němž tehdy vůbec nepředpokládali, že by se dostal do kin před diváky, vlastně původně chystal. Jeho kolegové líčí technologickou výjimečnost Snu ­ celý byl naskenován do počítače, kde se dělal střih, barevné úpravy včetně očí dětské hrdinky, zvláštní efekty ­ a pak se převedl zpět na filmový materiál. Řeč přijde na autora hudby Jana P. Muchova a na neméně zvláštní soundtrack, který vyjde v číslované sérii, spíše jako sběratelská rarita než běžná komerční záležitost na podporu snímku.

Dva rozhovory
Proč si režisér do hlavní role vybral právě Rodena? Líbí se mi, že bydlí blízko mě," zažertuje Kohout a pak už dostává slovo herec sám. Neřekne ani o větu víc, než musí. Opakuje, že zvláštní, neobvyklá práce ho baví. Že se nezabývá tím, bude-li Sen úspěšný, hlavní je, aby splnil svůj prvotní účel ­ to jest, aby přivedl silné, zejména zahraniční investory k podpoře dalšího Kohoutova filmu, nákladného Domu o 1000 patrech. Také v něm má Roden slíbenou hlavní roli, ale střízlivě dodává: To bude tak drahý projekt, že peníze zvenku budou nutné, a ti investoři si pak sami rozhodnou, s kým ho dělat chtějí, a s kým ne." Ani u tak vděčného tématu, jak ve Snu zvládl souhru se šestiletou holčičkou, se Roden nijak zvlášť nerozpovídá: Jsem docela trpělivý člověk a děti mám rád."

Za půl hodiny je po všem. To bohatě stačí, díky," říká zvukař a zatímco se ostatní loučí, stěhuje se zpátky do kukaně, kde vystřídá autopilota". Čeká ho noční směna na natočeném záznamu, z něhož vytvoří dotyčné cédéčko. Má výhodu, kterou mu možná Roden závidí: může sám sebe vymazat. Kdežto herce naopak právě teď čekají jediné dva rozhovory, k nimž svolil: pro MF DNES a televizní magazín Kinobox.

Mlčení na tiskovce
Den poté se koná novinářské promítání filmu a vzápětí tisková konference. Na pódiu sedí tvůrci prakticky v témže složení jako předešlého večera ve zvukovém akváriu", s hereckou hvězdou uprostřed. Nezasvěcený by čekal smršť otázek právě tímhle směrem, ale Rodenova pověst člověka nepřístupného, uzavřeného, a v novinářské hantýrce tudíž nepoužitelného" vykoná i tady své. Buď se zeptat bojí, nebo ho záměrně přehlížejí za to, že odmítá přistoupit na vžitá pravidla hry mezi médii a umělci. Jediný pokus o přímou otázku beztak herec polohlasem, ale bryskně odvrátí: Nemusím mít sám podobné sny, abych mohl hrát ve Snu."

Nejznámější z tvůrčího týmu tedy svých patnáct minut slávy rád přenechal kolegům. Takřka symbolicky si v té chvíli připomenu Rodenovo velké sólo v americkém filmu 15 minut, který loni na karlovarském festivalu představil jeho vstřícný, hovorný režisér John Herzfeld ­ hercův pravý opak. Donutit Karla ke komunikaci s novináři je opravdu těžké, ale já jsem našel způsob," žertoval tehdy. Pohrozil jsem mu, že pokud bude dělat problémy, prohodí ho oknem hotelu jeho ruský herecký partner ­ a to je panečku pořádný kus chlapa!"
                                                          (spa)

 A co když někdo řekne ­ Podívejte, Roden, taková hvězda, točí v Hollywoodu, a najednou vezme roli v nějakém půlhodinovém experimentu, má on to zapotřebí?
Taková reakce by mě tedy vůbec nenapadla! To by bylo dost smutné. A hloupé.

Nicméně co byste na to odpověděl?
To by za odpověď ani nestálo, ten člověk by byl přece sám proti sobě.

Sen není zrovna jednoduchý film. Dejme tomu, že vás nějaký lehce zmatený divák požádá, ať mu Sen dodatečně zkusíte vysvětlit ­ toho byste byl schopen?
Je to hodně pocitový film, nejde jen o příběh, podstatnou roli tu hraje i smutek a další motivy. Ještě tak kamarádům, někomu blízkému bych se pokusil vysvětlit, jak Sen vnímám já, ale ne každému. Jenže mě se lidé ptají na úplně jiné věci.

Například?
Třeba mi vykládají, že viděli Copak je to za vojáka a jak to bylo skvělé. Nebo se mě vyptávají na jméno dědečka z Básníků. Odpovídal jsem jim, dlouho a poslušně, ale už mě to přestalo bavit. Teď říkám, že už jsem to dědečkovo jméno zapomněl.

Máte k autorovi předlohy Janu Weissovi, legendě české sci-fi, stejně osobní vztah jako režisér filmu? Myslím vztah natolik úzký, že Dům o tisíci patrech leží na vašem nočním stolku?
Natolik osobní zase ne, ale láká mě jako všechno, co se dělá ztěžka, s čím si člověk musí dlouho lámat hlavu. Navíc Weissova látka a postavy skýtají spoustu možností, není to jenom obyčejná přihlouplá sci-fi, americká pohádka pro dospělé.

Čili v takové hollywoodské sci-fi pohádce, dejme tomu ve Dnu nezávislosti, byste snad nehrál?
Hrál, kdyby mi to nabídli.

To by vám pak mohl někdo vyčítat spíše než Sen.
Ale já těmi americkými pohádkami vůbec nepohrdám, občas mám i chuť se na ně podívat. Navíc pracovat na takovém filmu může být hodně zajímavé, člověk tam pozná věci, ke kterým by se jinak vůbec nedostal.

Vy to můžete porovnat z vlastní zkušenosti: v čem je vlastně pro herce takový rozdíl mezi českou a americkou produkcí? Jenom ve výši rozpočtu? Ten rozdíl pocítí spíše jiné profese, dejme tomu trikaři, pyrotechnici, ale hercova práce je přece vždy a všude stejná?
Na rozdíl od technických profesí se herecká práce obecně těžko vysvětluje, zase je to spíše záležitost pocitů. Pokud to mám nějak pojmenovat, pak v tuzemsku vás při natáčení rozptyluje spousta jiných věcí, kdežto západní produkce si mohou dovolit soustředit se pouze na tu momentální práci. Dávají herci najevo, jak je pro ně důležitý, a on se zase díky tomu pocitu dokáže o to víc věnovat své postavě.

Nedávno jste točil s režisérem Paulem Hunterem další akční film v americké produkci, snímek Neprůstřelný mnich. Slyšela jsem, že třeba jen masku vám prý dělali každé ráno plných šest hodin.
Je to tak. Byli to jedni z nejlepších maskérů na světě, lidé, kteří mají na kontě asi dva Oscary a šest oscarových nominací, maskéři, kteří pracovali na takových filmech jako Čistá duše, Hannibal nebo Insider ­ Muž, který věděl příliš mnoho. Už jen pozorovat je při práci bylo samo o sobě zajímavé.

Dostal jste tuhle nabídku proto, že vás už znali z předchozího hollywoodského thrilleru 15 minut, kde jste tak slavně zabil" Roberta De Nira?
Myslím, že ano. Ale určitě to nevím, pozvali mě prostě na casting a já se jich na důvod neptal.

Musí herec vždycky naprosto přesně vědět, koho hraje, aby byl dobrý? Musí bezpodmínečně znát zázemí a pohnutky svého hrdiny, takříkajíc vědět, co je ten jeho chlapík zač?
Dříve jsem se urputně snažil udělat si vlastní představu nejen o své postavě, ale o filmu jako celku, a to myslím není dobře. Vlastně tak přejímáte roli režiséra, jenže ten má svou vlastní představu, a když pak materiál sestřihá, zjistíte, že mu z jeho pojetí vyčníváte, najednou třeba přehráváte. Sám jsem si takhle naběhl, proto se teď už nechávám vést spíše pocitem, instinktem, režisérem.

Ale stane se vám někdy, že si nejste jist, proč má vaše postava něco vykonat?
Ano, stane, a pak to chci vysvětlit. Třeba v 15 minutách měl můj hrdina původně zabít daleko více lidí, v jedné scéně mu předepisovali bezdůvodně vystřílet restauraci, ale já nechápal, proč by se tak choval. Povídali jsme si o tom, a oni to nakonec přepsali. Podobně, na základě vzájemných debat, se utvářela i postava Struckera v mém dalším filmu Neprůstřelný mnich.

Je to běžný jev, že americká velkoprodukce přijímá připomínky českého herce?
I sebevětší produkci vede režisér, a režisér je prostě člověk, který vám buď naslouchá, nebo ne. Já poznal dva a oba se shodou okolností komunikaci s herci nebránili. Nicméně všechny změny scénáře tam stejně ještě schvalují producenti.

Liší se nějak měřítka úspěšnosti ve Státech a u nás?
Pro mě je úspěšný ten, kdo se mi líbí a koho mám možnost vidět. To je stejné tam jako tady. Osobně považuji za důležitější, jestli si ve filmu připadám dobrý, než jestli ten film hodně vydělá, i když v ideálním případě platí obojí. Ale já úspěch neměřím ani na tržby, ani na diváky.

Pokládáte sám sebe za úspěšného člověka? Nebo šťastného? Nebo spokojeného?
Řekněme za spokojeného, protože mám šanci pracovat na zajímavých věcech, a bojovat tak sám se sebou. Spousta lidí může jenom snít o tom, co by dělali, kdyby... ale nemají možnost si to vyzkoušet. Já tu možnost mám, tudíž jsem spokojený.

Nicméně nejen v zahraničních, ale i v tuzemských filmech představujete podobné typy hrdinů, vesměs vážně se tvářící podivíny. Jen vzácně se objevíte v roli komické či sebeironické, ačkoli vám vyloženě sedí. Proč jich není víc? Nerad šaškujete?
Naopak, já ze sebe rád dělám šaška. A zároveň mám rád i role vyloženě civilní, úsporné. Prostě jenom takové nabídky nedostávám. Vypadám sice jako vytížený herec, ale těch opravdu zajímavých rolí zase není tolik.

KAREL RODEN
Českobudějovický rodák Karel Roden (1962) patří k nejvýraznějším tvářím herecké generace, která vstoupila do filmu v 80. letech. Hrál například Giovanniho ve filmu Don Gio, Honzu ve dvou dílech Kleinových Básníků. Exceloval ve snímcích režisérky Ireny Pavláskové Čas sluhů a Čas dluhů ­ po boku své tehdejší partnerky Ivany Chýlkové, s níž se setkal ještě ve filmu Oběti a vrazi. Za postavy v dílech Paralelní světy a Kuře melancholik byl nominován na cenu Český lev. Patří k hrstce českých herců, kteří se prosazují i v zahraničních projektech. Po menších úlohách ve filmech Crackerjack 2 či Blade II dostal klíčovou roli v americkém thrilleru 15 minut, kde jeho hrdina zabil postavu Roberta De Nira. Roden působí i v divadle a televizi. Jeho nynější partnerkou je výtvarnice a herečka Jana Krausová.

V reklamě vy byste asi nedělal?
Proč ne? Pokud by dobře zaplatili...

Dobře je podle vás kolik?
Hodně.

Myslíte si, že máte smysl pro humor?
To se musíte zeptat jiných. Rád se směju.

Nerad odpovídáte na osobní otázky. Tak proč nezvolíte naopak protizbraň, sebeobranu vlastním útokem, a nenapíšete sám o sobě třeba knížku?
Nenapíšu. Jsem rád někde v ústraní.

Jenže tím popíráte obecně vžité představy o tom, že každý herec je extrovert, který se s radostí předvádí, vypráví, fotografuje, rozdává podpisy do památníčků...
Já to prostě nepotřebuju. A nemyslím si, že herec musí být nutně extrovert, jenom s tím by si nadlouho nevystačil. Na druhou stranu, ať si je hercem, kdo chce.

Nezlobte se, ale mně to prostě nedá. Proč se tak bráníte zájmu médií?
Z mnoha důvodů. Nezajímá mě to, neobohacuje, spíše mi to ubírá sil, než aby to nějak pomohlo mé práci, mám i špatné zkušenosti. Kolem sebe vidím lidi, kteří se o popularitu derou, nechci být taky takový. A pod záminkou, že půjde jen o film, ze mě zkoušejí novináři dostat docela jiné věci. I vy.

To máte sice pravdu, ale spousta umělců nebere média tak vážně. Přijímá je prostě jako nedílnou součást své profese, řekněme jako nutné zlo.
Proč nutné? Zatím mi nikdo neřekl, že když nebudu spolupracovat s médii, nebudu točit.

Ale přesto ­ nezažil jste někdy pocit, že byste sám, ze své vlastní vůle, chtěl veřejnosti něco sdělit, protože byste tím třeba mohl někomu nebo něčemu pomoci?
Tak silný pocit jsem neměl, jinak bych to asi udělal. A nechci být moralista.

Karel Roden

Karel Roden

Karel Roden při maskování

Karel Roden a Vladimír Škultéty - dva představitelé Miroslava

Karel Roden

Karel Roden přijel na 36. MFF Karlovy Vary v delegací k filmu 15 minut.

Fotografie z filmu Sen.

Fotografie z filmu Sen.

Fotografie z filmu Sen.

Fotografie z filmu Sen.

Fotografie z filmu Sen.

Fotografie z filmu Sen.

Fotografie z filmu Sen.

Fotografie z filmu Sen.

Fotografie z filmu Sen.

Fotografie z filmu Sen.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Teaser k filmu Důvěrný nepřítel
VIDEO: Vojtěch Dyk staví v thrilleru Důvěrný nepřítel až moc chytrý dům

Režisér Karel Janák dokončil mrazivý thriller Důvěrný nepřítel. Natočil ho v česko-slovenské koprodukci s Vojtěchem Dykem v hlavní roli programátora, jenž...  celý článek

Trailer k seriálu 13 Reasons Why
Třináct důvodů, proč. Kontroverzní seriál o sebevraždě točí druhou řadu

Jednoho dne chlapec najde na zápraží krabici s nahrávkami, na nichž jeho spolužačka, kterou tajně miloval a která nedávno spáchala sebevraždu, vysvětluje...  celý článek

Tomáš Vorel a Jitka Asterová ve filmu Kašpárek
Rejža Tomáš Vorel je démon kráčející po Branické ulici jako po Broadwayi

Bytost mezi Škrholou, Donem Šajnem, Travoltou a svazáckým tanečníkem. Tak charakterizuje David Vávra svého souputníka z Divadla Sklep Tomáše Vorla v neobvyklé...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.