RECENZE: Jako u filmů Quentina Tarantina. Hodně se mluví, ale málo říká

V češtině vyšla nová próza chilského spisovatele Roberta Bolaña. A znovu ve skvělém převodu Anežky Charvátové. Novela má čarovný název Amulet a otvírá ji věta: „Tento příběh bude horor.“ Očekávání je rázem nastartováno na maximum. Jenže převratný zážitek, který by čtenáře srazil ze židle, se během těch sto padesáti stránek novely nějak nekoná.

Spisovatel Roberto Bolaño v roce 1999 | foto: Profimedia.cz

Bolañovi, který zemřel před sedmnácti lety, sice nelze upřít jistý vypravěčský elán, jeho text má jasnou energii, vnitřní sílu. Jenže ta jeho psaní nežene po nějaké dějově lince kupředu, ale spíš vrství na místě a rozlévá do stran. Bodem, kolem nějž se v příběhu zdánlivě všecko točí, je hrdinka známá z Divokých detektivů (česky 2008). 

Jmenuje se Auxilio Lacouture, původem je z Uruguaye a říká si „matka všech mexických básníků“. Když ji jednoho zářijového dne 1968 zastihne na univerzitě, kam dochází, policejní razie, schová se na záchodě a zavře oči. V tu ránu se dá její fantazie do pohybu. Skoro na surrealistický způsob. Hrdinka poletuje nad prostorem i časem, pět let vzad a pět let vpřed. Vidí, co bylo, i co se možná stane. Svítí si přitom na cestu triádou láska, poezie a revoluce. A dál? Pak už jenom řeči, řeči, řeči.

Při čtení Bolañovy prózy má čtenář pocit jako při sledování filmů Quentina Tarantina: hodně se tu mluví, ale málo říká. Spršky banalit i poetismů, hlušiny i krásných obrazů se tříští kolem diváka, respektive čtenáře – a ten přihlíží jako u vytržení. Anebo nechápavě kroutí hlavou. Některé pasáže v Bolañově Amuletu jsou intenzivní, mají atmosféru i tajemství. 

Amulet

50 %

Roberto Bolaño

přeložila Anežka Charvátová

Argo, Praha 2020, 144 stran

Třeba ta, kde hrdinka navštěvuje Remedios Varovou, španělsko-mexickou malířku, která na svých plátnech fixovala úzkostné výjevy z pohádek a mýtů dvacátého století. Jiné pasáže, a je jich většina, jsou ale mdlé, svévolné, fungují jenom pro samotnou slast z vyprávění. Třeba pohled do světa homosexuální prostituce, kde frčí drogy a násilí. Nebo výlet s partou mladých básníků po barech a vizích časů, které jednou jistě přijdou.

Proč se ta kniha vlastně jmenuje Amulet? A proč je žánrově vydávána za horor? A proč se v ní tolik mluví? Protože je v Bolañově literatuře možné všecko? Protože to jeho postmoderně stylizovaná směs reality a magie, skutečnosti a fantazie unese? Možná je řešení v poslední větě knihy: „zpěv je naším amuletem“. Čtenáři je ten zpěv buď milý – anebo ne.