Modelka Zdeňka Dopitová | foto: Anna Červinková

Je jedno, jestli přijde pánbůh nebo štětka, radil Vano při workshopu

  • 32
Ateliér, tři mladí fotografové, modelka a mistr. To není scénář k filmu pro dospělé, ale výjev z pražského Walk studia. Workshop uznávaného módního fotografa Roberta Vana se tu odehrával minulý víkend v rámci projektu Nad čarou.

Jeho hlavní část - výstava v pražském DOX - skončí v pondělí. Kniha Umělec, vila a bazén, jež v jeho rámci vyšla, už je také na světě. Posledním pilířem byly právě workshopy, na kterých se zájemci mohli setkat s uměním z jiného pohledu. Vyzkoušeli si například, jak se dělá knižní vazba či jak vzniká 3D tisk.

"Konkrétně v případu Roberta Vana mi šlo o příležitost se s ním potkat. A tenhle workshop pro nás udělal zdarma," vysvětluje spoluautorka projektu Alena Bartková.

Z desítek zaslaných snímků si Vano vybral autory těch nejlepších a jim se potom celý den věnoval. Hlavní náplní práce byl akt. "Na tom není moc co vymýšlet. Když si rukou zakrývá pipinu, budete mít Botticelliho Venuši, když si lehne, Modiglianiho, a když bude hýbat rukama, Velázqueze," vysvětluje trojici účastníků, kteří nejsou fotografickými začátečníky. Pak nechává každého, ať si modelku "šteluje" podle svého.

Diskutuje se nejdřív o černobílém focení. Fotit krásnou zrzku černobíle je rouhání, mumlám si pro sebe, ale nikdo mých připomínek nedbá. A pak se řeší denní světlo. Vano připomíná, že než přišly na svět blesky a reflektory, fotilo se jen během dlouhých dnů od jara do podzimu. Přes zimu tvůrci snímky vyvolávali.

A vůbec nevadí, když venku prší: "Každé světlo je hezké. Pokud vám to nevychází, máte možná jen špatný objektiv. S jedním objektivem se nedá udělat zázrak, jako nevznikne symfonie, když budete na klavír hrát pořád jen dva tóny. V některých studiích mají dokonce pevně nastavená světla. Je jedno, kdo přijde - pánbůh nebo štětka. Takhle nemůže vzniknout nic nového. Warhol říkal, že velký talent začíná každé ráno znova."

Nemám ženu, děti, bazalku

Vano vyzdvihuje i důležitost expozimetru. "Foťák dneska umí leccos vypočítat, ale umí jen to, co do něj nějaký Okamura v Tokiu naládoval. Proto to pořádně nefunguje. Co chcete udělat, víte jenom vy," tvrdí. Podle Vana vlastně není důležité, jaký má kdo fotoaparát. "Pan Tichý měl mýdlovou krabici a je v Centre Pompidou. Nezbytné jsou tři věci - objektiv, světlo a expozimetr."

Mladé tvůrce taky zajímalo, jak to má slavný fotograf se zakázkami. Ne každý si může fotku od Vana dovolit: "Když na to někdo nemá, říkám, že si musí našetřit. Já taky na spoustu věcí nemám."

Vano říká, že fotí to jediné, co umí - tedy lidi, módu. "Nejde mi architektura, nejdou mi auta. Nemám ani řidičák, všechna vypadají stejně, podle mě," směje se. Největším prokletím je podle něj fotograf, který musí pro peníze brát kšefty, jež mu nesedí. "Nemám ženu, děti, psa, bazalku, porsche, chatu ani letadlo. Takže můžu zakázky odmítat. Když jsem začínal, koupil jsem si májku a rohlíky a stačilo mi to," popisuje.

Asi nejvíc se v jeho očích proměnila práce pro módní magazíny. Dřív chodil fotky obhajovat před šéfredaktorem, dnes komunikuje s grafikem, který má mnohdy rozhodující slovo. "Jdu se s ním hned seznámit, aby ta domluva byla snazší. Poví mi, jaký chce formát a jaké rozlišení. U nás je standard 300 dpi, tedy obrazových bodů na délku jednoho palce. Němci si myslí, že jsou nadrasa, tam chtějí 400 dpi, ač v tom podle mě skoro není rozdíl. Zato Italům stačí dvě stě," líčí.

Robert Vano je prý stydlivý. Těžko říct - jakmile se rozhovoří o focení, je k nezastavení. Workshopy pořádá pravidelně. Pro ty, které focení baví, je možnost svěřit se na jeden den mistru řemesla takřka povinností.