Robert Redford: Pan dokonalý z Hollywoodu

Přestože v posledních letech hraje už jen výjimečně, rozhodně se nedá říci, že by skončil v propadlišti filmových dějin. Jen se přesunul do méně viditelných, ale o to vlivnějších míst v zákulisí. Je výrazným režisérem, patří mezi neuznávanější mecenáše nezávislého filmu v Americe. Robert Redford za několik dní převezme Oscara za celoživotní dílo, čímž se oficiálně potvrdí, že patří mezi legendy filmové historie.

Se slávou se dá naložit různě. Lze ji využít, zneužít, zpeněžit nebo jen tak nechat proplout mezi prsty. Robert Redford to ví velice dobře, vždyť slávy zažil víc než většina hollywoodských hvězd dohromady. „S popularitou můžu udělat spoustu prospěšných věcí. Mám určitý hlas ve společnosti, a pokud jsem přesvědčen, že se dějí skutečné nepravosti, hlasitě protestuji.“

Nemluví jen tak do větru. Zhruba před rokem ostře napadl George Bushe, že je loutkou v rukách mocných ropných magnátů, kteří financovali jeho volební kampaň, a že právě oni stojí za plánovanými ropnými vrty na Aljašce. Krátce po teroristických útocích z 11. září se zase nechal slyšet, že ke katastrofě přispěli i novináři, kteří věnují příliš pozornosti sestavování nejrůznějších žebříčků popularity a opomíjejí mnohem důležitější věci. Vždy, když veřejně promluví, strhne se na americké poměry slušný skandál.

Není divu, že se honosí přezdívkou „svědomí Hollywoodu“. A to i přesto, že Hollywood nikdy neměl rád.

Filmové impérium Sundance

Jen kvůli málokterému filmovému idolu fanynky omdlévaly tak ochotně jako kvůli Redfordovi. Krásný, statečný, citlivý... Patřil mezi neúspěšnější hvězdy sedmdesátých let. On sám se však s nálepkou modrookého fešáka nikdy nechtěl spokojit. Na vrcholu herecké kariéry proto založil vlastní produkční společnost a o něco později začal i sám režírovat.

A hned jeho režisérský debut se mu mimořádně povedl. Obyčejní lidé, komorně laděné drama o rodině, která se musí vyrovnat s tragickou smrtí syna, se stalo nejlepším filmem roku 1980. Redford navíc získal za jeho režii prvního, a na dlouhá léta také svého jediného Oscara.

Měl za sebou nejúspěšnější desetiletí, hrnula se mu jedna nabídka na natáčení za druhou. Redford se však už držel v ústraní. „Měl jsem najednou pocit, že bych to měl všechno smést ze stolu a začít s něčím jiným, abych neztratil energii a sám sebe,“ vzpomíná. Na úpatí Skalnatých hor v Utahu koupil sedm tisíc akrů půdy s tím, že tenhle krásný kus země zasvětí rekreaci, ekologii a umění. Nedaleko svého ranče vybudoval lyžařské středisko a nazval je podle jedné ze svých nejslavnějších rolí - Sundance Ski Resort. Dnes je jedním z nejproslulejších v okolí Salt Lake City.

V té době bylo čím dál těžší sehnat peníze na natáčení nezávislých filmů, Hollywood se jich zbavoval jako stále obtížnějšího břemena. Redford se proto rozhodl, že poskytne nezávislým filmařům v Sundance útočiště. „Tehdy se dostal k moci Reagan. Bylo mi jasné, že malé filmy už nikdo točit nebude,“ vysvětluje svoje tehdejší rozhodnutí.

V osmdesátých letech pak Redford ze Sundance vytvořil jakési filmové impérium malých rozměrů. Každoročně zde probíhá prestižní festival nezávislého filmu Sundance Film Festival, vysílá zde Redfordova soukromá televizní kabelová televize, chystá se i přehlídku alternativních divadel. „To všechno si vyžádalo hodně času a tvrdé práce,“ říká Redford.

Sláva je smlouva s ďáblem

Slavným se stal poměrně pozdě. Teprve na prahu třicítky, po několika dlouhých letech účinkování na Broadwayi a epizodních rolích v nekonečných seriálech, se konečně prosadil ve filmu. Rychle za sebou natočil pět divácky úspěšných filmů, mezi nimi například Štvanici nebo Zakázaný majetek. Čím déle však na úspěch čekal, tím byl oslnivější.

Během necelého roku se stal absolutní hvězdou. „Nejdřív mi to lichotilo. Ve škole mě nikdy nepovažovali za krasavce, byl jsem pihovatý, téměř zrzavý, a navíc příliš divoký. A najednou mi začali říkat, že jsem hvězda. Kdo by odolal?“ vzpomíná Redford.

Pomyslné výšiny hollywoodské slávy se definitivně dotkl na konci šedesátých let, kdy s Paulem Newmanem natočili dnes už legendární western Butch Cassidy a Sundance Kid.

Poté už před nadšenou veřejností nebylo úniku. Po čase mu však tento život začal být na obtíž. „Lidé z neznámého důvodu touží po někom, kdo působí dokonale. Ale stejně silně si ho přejí z toto piedestalu zase shodit,“ snažil se zachovat chladnou hlavu a brát popularitu s odstupem. „Ke slavným lidem jsou ostatní lidé většinou milí, což nepochybně dělá každému dobře. Kdo říká, že nechce být slavný, lže. Na druhou stranu je popularita faustovská smlouva s ďáblem. Může vzít duši.“
Sláva ho skutečně překvapila. Do té doby si totiž vždycky dělal, co sám chtěl.

Celkem fádní mládí prožil v Santa Monice. Kradl pneumatiky a tajně slaňoval paneláky na předměstí. Pověst rebela mu vylepšovalo snad jen sportovní nadání. Díky baseballu získal sportovní stipendium na Coloradské univerzitě v Boulderu, ale studium ho moc nebavilo. Flámoval, nudu a deziluzi utápěl v alkoholu, a tak ho po několika měsících ze školy vyhodili.

Nebylo mu ani dvacet. Na ropných polích si vydělal na palubní lístek a odjel do Paříže. Snil o tom, že se stane slavným malířem. Několik let se pak toulal po Francii, Itálii a Španělsku. Celé dny vysedával se skicákem po barech a kavárnách, živil se i tím, že na potkání portrétoval turisty. „Bylo to nejšťastnější období. Jen tak jsem sedával a pozoroval cvrkot, jako by to byl největší film všech dob... Pak jsem se stal hercem a náhle to všechno bylo naopak. Jiní pozorovali mne,“ přiznal v jednom z rozhovorů o čtyřicet let později.

Malíř za kamerou

Sedmdesátá léta znamenala pro Redforda vrchol. Natáčel jeden kasovní trhák za druhým: Podraz, Velký Gatsby, Takoví jsme byli, Tři dny Kondora, Všichni prezidentovi muži...

Chtěl však víc. Chtěl vyzkoušet své schopnosti také jako režisér. I přes oscarový úspěch filmu Obyčejní lidé se pečeti modrookého svůdce s neodolatelným úsměvem zbavoval ještě dlouho.

Jako režiséra ho však začali brát vážně teprve po natočení filmu Otázky a odpovědi z roku 1994, který zachytil prostředí televizních soutěží. Film měl obrovský úspěch, dokonce i u kritiky. „Ani netušíte, jakou jsem z toho měl radost, jak se mi ulevilo, že jsem se toho dožil,“ svěřil se tenkrát německému magazínu Spiegel.

Mezi povedené snímky patřil také poetický příběh dvou bratrů Tudy teče řeka nebo Válka o fazolové pole. V roce 1998 Redford natočil romantický film Zaříkávač koní, kde se poprvé objevil jak za kamerou, tak i jako hlavní hrdina.

Jak se mu podařilo skloubit tyto dvě role? „Dřív jsem se vždycky soustředil jen na samotnou roli. Našel jsem si v ní svůj prostor a nestaral jsem se, jak vidí scénu režisér nebo kameraman. Tady jsem se s tím musel poprat. Navíc není nic příjemného nařídit štábu, aby několikrát přetáčel scénu, ve které hraju já sám,“ komentoval své dojmy z natáčení.

Při režírování mu pomohla i jeho malířská minulost. „Kdysi jsem svět vnímal podle tahů štětce. Ten pocit se mi znova vybavil, když jsem poprvé režíroval. Soustředil jsem se na každý detail, na cit pro prostorovou představivost. Myslel jsem si, že tahle část mého života už je dávno za mnou, ale nebyla. To rozpomenutí mi udělalo ohromnou radost, je to dodnes jedna z věcí, která mě na režírování tak fascinuje.“

Pětašedesát let? Zbytečný humbuk

Ani co se týká soukromí, nezapadá Redford do šablony hvězdy s pohnutým osudem, kterou stíhá jeden životní kotrmelec či skandál za druhým. Jeho život byl naopak až překvapivě poklidný. Téměř třicet let prožil v manželství se svou láskou ze studií, charismatickou dcerou mormonského kněze Lolou Jean van Wagenenovou. Vychovali společně tři děti a jejich manželství překonalo i takové tragédie, jako smrt prvorozeného syna na syndrom náhlého úmrtí nebo vážné onemocnění dcery. „Děti jsou největším úspěchem mého života,“ tvrdí Redford rozhodně.

Když se v polovině osmdesátých let jejich manželství rozpadlo, znamenalo to pro Redforda velmi bolestivou ránu a na čas se uzavřel světu. Odmítal také všechny filmové nabídky, tedy až na jednu - neodolal scénáři Vzpomínky na Afriku, v němž si zahrál po boku Meryl Streepové.

Nyní žije Redford už několik let na své farmě s německou abstraktní malířkou Sibille Szaggarsovou, filmuje, režíruje a má v plánu otevřít v několika amerických městech filmová centra Sundance. Tam se bude chodit nejen na nezávislé filmy, ale také do specializovaných knihoven a posedět do kaváren.

A až se mu podaří dotáhnout i tuhle myšlenku? Tak si prý najde něco nového. Na dotěrné otázky novinářů, které narážejí na to, že mu bude v srpnu šedesát pět let, s pousmáním odpovídá: „Taková blbost! Léta běží a člověk prostě vypadá starší. Ale to není důležité, dělá se kolem toho zbytečný humbuk. I pod vráskami přece může být mladé srdce a spousta energie.“

Civilní portrét Roberta Redforda.

Robert Redford

Nyní se u nás promítá film z prostředí tajných služeb Spy Game. Redford (vlevo) se na plátno vrátil v roli agenta-veterána, který poslední den své služby musí zachránit nadějného adepta CIA v podání Brada Pitta (vpravo). Mimochodem, Pitt už byl několikrát označený za „Redforda nového tisíciletí“. Tím, že se potkají idoly dvou diváckých generací, navíc velmi podobní, má film o úspěch zřejmě už předem postaráno.