Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Babička měla aféru s Cimrmanem, jsem jeho vnuk, říká Robert Fulghum

  6:57aktualizováno  6:57
Zdeňku Svěrákovi jsem navrhl, abychom spolu napsali knihu. Protože já vím, co dělal Jára Cimrman během svých cest po USA, říká Robert Fulghum.

Americký spisovatel Robert Fulghum navštívil Plzeň. (2. 10. 2017) | foto: Ladislav Němec, MAFRA

Čeští čtenáři si amerického spisovatele Roberta Fulghuma hýčkají. Téměř nikde ve světě není takovou hvězdou jako u nás. Nyní mu v nakladatelství Argo vychází kniha Opravář osudů, kterou fanouškům splnil jejich dlouholetý sen. Napsal příběh, jenž se odehrává v Praze a staví do protikladu americký a český charakter.

Proč potřebujeme opraváře osudu?
My je nepotřebujeme, my jimi jsme. I vy jste někdy potkala člověka, který vám jen zlepšil náladu, a tím možná trochu změnil, poopravil váš osud. Činíme tak stále, spravujeme osudy, své i cizí.

K napsání Opraváře osudů vás prý inspiroval Franz Kafka.
Ten příběh mě napadl, když jsem četl Kafkovu Proměnu. Přemýšlel jsem, proč jsou jeho díla pro všechny tak důležitá. Pak mi to došlo. Lidem se líbí, že dokázal psát o našich temných stránkách, jež zůstávají skryty. Já ale chci psát o našich světlých stránkách, a tak vznikl Opravář osudů. Můj překladatel říkal, že je dospělejším pokračováním Všeho, co jsem opravdu potřeboval znát, jsem se naučil v mateřské školce.

To je velmi pozitivní kniha. Není někdy únavné se na vše dívat optimisticky?
Já to tak nevnímám. Vždyť píšu často o smutných věcech. Nejhorší je, když si člověk myslí, že je sám. Nikdo není sám, vždy je někdo kolem. To se snažím ve svých knihách vysvětlit.

Přemýšlíte někdy nad tím, co by se stalo, kdyby…?
Mám kamaráda, se kterým tu hru rádi hrajeme. Lidé si často myslí, že jejich život je zpackaný, protože se v daný moment nerozhodli tak či onak. To je k ničemu. I to, co se může ze začátku jevit jako špatné rozhodnutí, nás může dostat na správnou cestu. Postupem času vše začne dávat smysl.

Spisovatel Robert Fulghum

Takže věříte v osud?
Nemyslím si, že vesmír naplánoval každý náš krok. Jsme pány vlastního osudu. Někteří lidé si to bohužel neuvědomují. Když jsem pracoval jako pastor, oddal jsem přes tisícovku párů. Pokaždé, když mi nevěsta přísahala, že toto je muž, kterého jí osud předurčil, smál jsem se a řekl, ať se za mnou staví za pět let.

Viděl jste i nevěsty, které si to na poslední chvíli rozmyslely?
Ano, přišla ke dveřím kostela, zastavila se a utekla. Díky bohu, že se tak rozhodla. Hned jak jsem jejího nastávajícího poznal, bylo mi jasné, že to nebude fungovat.

Jak to má člověk s jistotou poznat?
V mládí má člověk romantické představy. Víme však, že polovina manželství se rozpadne. Když se lidé berou v pozdějším věku, mají na sňatek realističtější pohled. Oddal jsem několik šedesátníků a na otázku, proč si vybrali toho člověka, odpovídali všichni stejně. Brali si svého nejlepšího přítele. Ne milence nebo obdivovatele, prostě kamaráda.

Jedním z dějišť vašeho příběhu je pražská hospoda. Kdy jste se s ní poprvé setkal?
Hned první den, kdy jsem Prahu navštívil, mě vzali do čtyř nebo pěti podniků. Hospoda, o které píšu v knize, ale není taková, jaké znám z Prahy. To mi potvrdil i můj vydavatel.

Vidíte rozdíl mezi tím, jak chodí do hospody Češi a jak Američané?
Ano, Američané tam nechodí, aby se potkali s přáteli, jako u vás či v Anglii. V USA se spíš jdou podívat na sport, fotbal. Zajímavé je, že všichni, kdo Opraváře osudů zatím četli, mi řekli, že by takovou hospodu, jakou jsem popsal, rádi navštívili. Možná bych ji mohl otevřít.

Spisovatel

Robetr Fulghum (80) se narodil v Texasu. Jako spisovatel se proslavil knihou Všechno, co jsem opravdu potřeboval znát, jsem se naučil v mateřské školce. Po světě už prodal 17 milionů výtisků svých knih v 31 jazycích. Než začal psát, živil se jako pastor. Dále napsal knihy Třetí přání, Už hořela, když jsem si do ní lehal nebo Od začátku do konce. Fulghum čas od času také maluje, tančí nebo zpívá.

Robert Fulghum

Tak otevřete!
Že by to nakonec byl můj osud? Jen si nejsem jistý, jestli bych ji otevřel v Praze, nebo někde na malém městě.

Malé město by asi bylo lepší.
Ano, aby tam jezdili lidé i z daleka. Najal bych personál, který by uměl tančit, zpívat, žonglovat a čas od času by tím někoho překvapil. Pak byste se tam přece musela chtít vrátit.

Tak to vypadá, že máte obchodní plán.
Mám. Teď už jen potřebuju někoho, kdo se mnou bude toto šílenství sdílet.

Ve svém internetovém deníku píšete, že v Praze rád pozorujete seniory. Proč?
V USA většina seniorů prožila své životy v demokracii a svobodě. Mohli cestovat, říkat, co si myslí. Nezažili komunismus ani nacismus. Ale tady si tím prošel ze starších lidí téměř každý. Přesto mají sílu jít dál. Zajímá mě, co vše museli udělat, aby to zvládli, přežili.

Takže jste s některými mluvil?
Jistě, také proto jsem si cenil, že jsem mohl poznat otce mého oblíbeného Járy Cimrmana, Zdeňka Svěráka. Nedávno jsem viděl jeho nejnovější film Po strništi bos, nádherná věc. Je v něm humor i tragédie. Je velmi český v tom, jak se vyrovnává se zlem v našich životech. Zdeňkovi jsem navrhl, abychom spolu napsali knihu. Protože já vím, co dělal Jára Cimrman během svých cest po USA.

Jak Zdeněk Svěrák reagoval?
Pochopil jsem, že když přijde na Cimrmana, má jasně stanovené hranice. Psát o něm nemůžu. Snažil jsem se ho přesvědčit tím, že moje babička měla s Cimrmanem během jeho cest aférku a jsem tak skoro jeho vnuk. Uvidíme, doufám, že ho znovu potkám. Mimochodem, ten film má oscarový potenciál.

Když jsme u ocenění, blíží se udílení Nobelovy ceny za literaturu. Jsou pro vás tyto pocty důležité?
Jsou důležité pro kulturu. Když ji dali loni Bobu Dylanovi, naštvalo to hodně lidí a taky to hodně lidem udělalo radost, protože to rozšířilo vnímání toho, co vše může být literatura. Často tu cenu dávají spisovateli, jehož dílo není většině světa dostupné. Tentokrát to byl někdo, komu všichni rozumějí.

A vy byste letos Nobelovku někomu speciálně přál?
Nemám vyloženě oblíbeného spisovatele. Čtu různé žánry, většinou pět až šest děl zároveň. Do své knihovny však dávám jen věci, které si chci přečíst znovu. Jinak je odložím do místní městské knihovny. Vím tak, že i když je nemám doma, mohu se k nim vrátit. Mým absolutním favoritem je Láska za časů cholery od Márqueze.

Jak byste jako autora charakterizoval sám sebe?
Nemyslím, že jsem velký spisovatel, ale píšu o velkých věcech. Dovolil jsem si mluvit o věcech, které se dějí dennodenně, jen se jimi nikdo nechlubí. V tom je moje síla. Poprvé jsem něco vyslovil nahlas.

Je v Opraváři osudů něco, co Čechy urazí?
Určitě. Je tam část, v níž otevřeně mluvím o sexualitě. V nakladatelství z toho byli někteří v šoku. Netušili, že v Česku jsou největší swingers party na světě. Nepředstavujte si, že se jich účastní podivíni, jsou to lidé, se kterými jezdíte denně v tramvaji. Myslím, že by nebylo těžké kolem nás najít stovku Čechů, jak se milují v jednom pokoji.

S Lukášem Hejlíkem a literárním pořadem Listování jste Česko už jednou projel. Teď vás to čeká znovu, kolem šedesáti představení. Jak se připravujete?
Zbožňuji dobrodružství. Improvizuji, přizpůsobuji se situaci, mám to rád. Lukáš to má podobně. Může to vypadat, že každý večer hrajeme totéž, ale není to tak. Je to jako cirkus. Lukáš vždy ví, že se vše dá nějak vyřešit, takže s ním mám jen skvělé zkušenosti.

Jak na vás reagují fanoušci v malých městech?
Jsou velmi milí. Mám takový zvyk. Po představení chodím spát a pak brzy vstávám, jdu na náměstí s mapou a snažím se vypadat ztraceně. Vždy za mnou někdo přijde s otázkou, co bych potřeboval, a já hned řeknu, ať mi koupí snídani a ukážou město. Dostanu jídlo, pivo a zážitky. Lukáš si ale dělá srandu, že to je podvod. Prý jen hledám jídlo zadarmo.

Letos vám bylo osmdesát. Kde na takové cesty berete energii?
Miluji neznámo a překvapení. Kdyby turné nebylo, šel bych klidně jen tak do metra a povídal si s lidmi.

Nebudete chybět rodině? Strávíte od ní déle než měsíc.
Nebudu. Moje děti jsou už staré, bude jim šedesát, plánují si důchod. Někdy si připadám mladší než oni. Taky už mám jedenáct vnoučat. A k tomu se nedávno přidala i dvě pravnoučata.

Fotogalerie

Musí být těžké pamatovat si všechna jejich jména.
Upřímně, ta si nepamatuju. Praprarodiče ale nejsou tak důležití jako prarodiče. Jestliže jste pradědeček, máte už spíš být mrtvý než naživu. Mám tak spoustu času cestovat a žít, jak chci. Považuji se za nomáda. Část roku žiju v horách, část na Krétě a někdy tady.

Je pro vás cestování formou úniku před politickou situací v USA?
Chtěl bych předstírat, že se nic nestalo. Je těžké o tom mluvit. Kdybych vám ukázal před pár lety fotku severokorejského vůdce a Donalda Trumpa a řekl, že budou mít brzy moc, kterou dnes disponují, smála byste se. Je to šílené. Pravda ale je, že se Trump zničí sám. Rezignuje. Tohle jsou zvláštní časy. Britové nechtějí být v Evropské unii, Američané se nezajímají o nikoho jiného než o sebe.

Zasáhly vás nějak rasové nepokoje, které v USA kulminovaly v posledních měsících?
Ano, jedna z mých dcer je černé pleti. Adoptovali jsme ji. Nedávno jsem se jí ptal, co se to děje. Řekla mi, že mají dost toho, jak je s nimi zacházeno. Trpělivost mladých Afroameričanů přetekla. Chtějí respekt. Naši nejlepší sportovci jsou často černé pleti a prezident Trump je stejně uráží na veřejnosti. V USA to vždy bylo s rasismem složitější než jinde ve světě. Něco se ale musí stát a já věřím, že nás to dovede k lepším zítřkům.

Připravujete další knihu?
Napsal jsem pokračování Opraváře osudů. Lidé, kteří jej četli, přímo dychtili po tom vědět, co se stane dál. Uvidíme ale, jak se knize bude dařit, pak se rozhodne, zdali druhý díl vydáme. Ideálně to vidím na tři části. Psaní je pro mě jako nemoc, nedokážu s tím přestat. Občas se snažím psát i poezii, ale je příšerná.

Svými příběhy lidem říkáte, že si mají život užít. Máte na to recept?
Je důležité soustředit se na jeden den a ne tolik na to, co bude zítra a pozítří. Já sám nevím, co bude dál. Vím, jak chci žít dnes, a mám nějaká přání, věci, kterých bych chtěl dosáhnout. A to stačí. Jde o přístup. Nebojím se, že mě zítra přejede tramvaj. Nemám strach ze smrti. Nemám strach téměř zničeho. A to je důležité.




Nejčtenější

RECENZE: Věčně tvá nevěrná následuje normu, že co český film, to ostuda

Z filmu Věčně tvá nevěrná

Novinka kin s názvem Věčně tvá nevěrná dokonale naplňuje zvyklost, že tuzemské romantické komedie jsou špatné, dojemně...

Vyslýchali mě jako fašistku, říká autorka scénáře o střetu s muslimy

Z filmu Pírko

Za scénář filmu Jako v ráji dostala Lucia Klein Svoboda jednu z vítězných cen loňské soutěže Filmové nadace. Má už i...



RECENZE: Krimi selhává. Inspektor Max od kolotočů pouze připomíná jiné

Ze seriálu Inspektor Max

Zločin v operetce. Tak se po několika dílech jeví koprodukční seriál Inspektor Max, který po slovenské lednové premiéře...

Nejde o cenzuru, líčí šéf rady, proč odmítli film o střetu s muslimy

Ceny Filmové nadace převzali (zleva) Radek Bajgar, Lucia Klein Svoboda, Lucie...

Přemysl Martínek z Rady Státního fondu kinematografie, kde Lucia Klein Svoboda neuspěla s žádostí o podporu svého filmu...

A ještě jedna věc. Columbo, křestním jménem poručík, slaví padesátku

Peter Falk v seriálu Columbo

Seriál sice začal až v roce 1971, nicméně před padesáti lety, 20. února 1968 v pilotní epizodě Vražda na předpis, se...

Další z rubriky

České cesty do sovětské utopie byly vydlážděné nadšením a slepotou

Julius Fučík

Starší generace si kdysi slavné verše vybaví: „Dost slov a rajských tónů/pojď navštívit ten kraj/jen v zemi milionů/je...

RECENZE: Někdo cizí v domě by byla lepší parodie než detektivka

Obálka knihy Někdo cizí v domě

Druhý román americké autorky Shari Lapena Někdo cizí v domě se stejně jako její dobře prodávaná prvotina Manželé...

RECENZE: Mladá evropská literatura našla svůj hlas. Jmenuje se Édouard Louis

Spisovatel Édouard Louis

Umění je jeden z nejlepších způsobů, jak se vyrovnat s minulostí. Své o tom věděl Hemingway, Kafka a nyní na vlastní...

Najdete na iDNES.cz