Robert Balzar Trio (obal)
Čím je nové album jiné oproti předchozím vašeho tria?
Poslední deska s čistým triem bez hostů byla Overnight a vyšla v roce 2005. Oproti ní je ta nová natočena v novém složení, kdy na postu pianisty vystřídal Standu Máchu Jiří Levíček. A desku jsme natočili v New Yorku.
Proč došlo k výměně pianisty?
V první řadě proto, že bubeníkem je v kapele Jiří Slavíček, a jméno Jiří Levíček se s tím krásně rýmuje... (smích) A kromě toho jsme se Standou hráli už patnáct let a já v poslední době cítil, že naše spolupráce už nemá žádný vývoj. Proto jsem se rozhodl pro změnu.
Jiří Levíček žije v USA. Jak to budete řešit při koncertech?
Víte, jak to s jazzem u nás chodí, víc než dvě šňůry za rok stejně neuděláte, a to se dá naplánovat tak, aby Jirka byl k dispozici. Nakonec to dopadá tak, že hrajeme víc než s původním triem, protože máme v žilách novou krev, jsme víc motivováni. A svět je dneska tak propojený, že nic není problém.
Český jazz je do značné míry postaven na záskocích. Je i u vás možná taková varianta?
Samozřejmě. Když Jirka nemůže, hrajeme s Vítkem Křišťanem, to je velmi talentovaný mladý muzikant, který hraje také v mém triu s Danem Bártou. Anebo s námi koncertuje Matej Benko. Takže pianistů teď máme spoustu. A to je rozdíl oproti té původní sestavě, kdy jsem žádné záskoky nebral, protože mi připadaly jako nevěra. Teď jsem rád, že jsem poznal řadu výborných mladých muzikantů, kteří mají vesměs velký talent a na rozdíl od některých lidí z mojí generace také dobrou pracovní morálku.
Robert Balzar Trio (zleva Jiří Slavíček, Jiří Levíček, Robert Balzar)
Album jste točili v USA. Točí se tam pořád desky zvukově o tolik lepší než v Čechách?
Na kvalitu zvuku jsem velmi citlivý a u nás mi připadá zvukařina jako něco poloamatérského. Pořádně se to tu nestuduje, pořádně se tím skoro nikdo ani neživí, většinou se k tomu uchýlí nějaký muzikant, který "má uši". Přestože chodím do studií hodně, u nás se mi vlastně ještě nepodařilo natočit nic, s čím bych byl stoprocentně spokojen. A s tím se práce profíků jako je právě James Farber, se kterým jsme nahrávali, vůbec nedá srovnávat.
Ocení takové nuance ve zvuku i posluchač-laik?
Možná je to trochu pro fajnšmekry, ale já bych lidi nepodceňoval. Jasně, James Farber je odborník, který ví o ozvuku všechno na světě, ale posluchač má nějakou emoci, kterou nemusí umět popsat. Ale cítí to, ve zvuku stejně jako v muzice samotné.
Robert Balzar
Nakolik New York a způsob nahrávání ovlivnil náladu alba? Mně připadá velmi introvertní, tiché.
Máte pravdu, taky se mi takové zdá. Nevím, jestli je to vývojem muzikanta nebo studiem, ale dřív, když jsem šel něco točit, šest hodin jsem předtím cvičil a byl to blázinec. V New Yorku všechno probíhalo úplně v klidu. Ráno jsme si dali kafe a štrúdl, pak si řekli, že něco si zahrajeme a uvidíme, ani jsme nevěděli, jestli už točíme, nebo ne. A jako trio jsme se vlastně moc neznali, takže jsme se oťukávali, našlapovali kolem sebe. To je možná na téhle desce znát. Ale z množství natočeného materiálu jsem poskládal ještě jednu desku, ta vyjde později a bude znít úplně jinak.
V této době se dokončuje nové album kapely Illustratosphere, jejímiž členy vy a bubeník Jiří Slavíček jste. Nepolezou si ty dvě desky tak trochu do zelí?
Ono se to potkalo vlastně jen z jediného důvodu: Illustratosphere měla vyjít až napřesrok na jaře, ale podmínkou sponzora bylo, že vyjde už na podzim a že k ní bude velké turné.
A když jsme u Dana Bárty, jak vypadá v současné době projekt vašeho tria s ním?
Rádi bychom udělali další desku, a to tentokrát výhradně coververze kapely Yes. Je to Danův nápad. Bude to asi dost divoké, některé věci si vůbec neumím představit. Ale popereme se s tím. Když to nevyjde, znamená to, že se nám to nepodařilo.
