Byv na koncertu, tiše zírám, co napsal recenzent. Aspoň, že v závěru článku připustil, že mohli být i spokojení posluchači. Při koncertu jsem byl před pódiem, zvuk se srovnal během prvních tří písniček. Pak byl vynikající a oceňuji zvukaře, že to nepřehnal s hlasitostí, jak si s sebou nosím na koncerty pro jistotu špunty do uší, tentokrát jsem je nemusel vytáhnout. Zpěvákovi jsem rozuměl každé slovo, a obdivuji ho, že dokázal "uzpívat" jak Ronnieho Jamese Dia, tak Grahama Bonneta, Joea Lynn Turnera, Iana Gillana i Davida Coverdala. Že si Ritchie a Ronnie Romero při koncertu povídali asi víc, než bylo zdrávo, a tím trpěla "show", budiž, každý jsme nějaký. Osobně mi to nevadilo, přišel jsem na muziku. A té jsem si užil vrchovatě. Nejen písniček Rainbow, kdy málo vydaných desek znamenalo prakticky co písnička to větší, nebo menší hit (tak vyrovnanou diskografii má doopravdy málokterá kapela), tak písniček Deep Purple, konečně zahraných kytaristou, který je vytvořil. A že je zahrál sakra dobře a s nadhledem, navíc doopravdy s původním zvukem kytary k níž hammondky výborně ladily. Steve Morse by se mohl učit, jak se klasické věci Deep Purple mají hrát. Jestliže pominu párplovské období s geniálním kytaristou Tommy Bolinem, jediný, kdo dokázal Blackmora nahradit, byl v roce 1993 na části turné Joe Satriani. Slyšet po dlouhých letech pořádně zahrané a zazpívané Child in Time a Smoke on the Water - to byl balzám na duši. Burn na závěr byl už "třešničkou na dortu", kytara, zpěv i bicí mne dostávaly do kolen. Pro mne to bude pro letošek asi nejlepší rockový koncert, který jsem měl tu radost vidět. Pro hnidopichy - na King Crimson jdu, stejně jako minulý rok. Ale oni jsou kategorie sama pro sebe, s nimi se nedá srovnat asi žádná kapela.

P.S. O tom, že recenzent moc Deep Puple nezná, svědčí i zkomolení příjmení Rogera Glovera. Myslím, že je to poprvé za můj docela už dlouhý život, co vidím jeho příjmení napsáno s dvojitým "W".