Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Říše fantazie ožila, vrací se Paoliniho Eragon a Dračí jezdci

  19:11aktualizováno  19:11
Dlouho očekávaný den pro fanoušky fantasy je tu – po několika odkladech a po jednom uspíšení v sobotu vyšel v češtině třetí díl série Odkaz Dračích jezdců nazvaný Brisingr.

Ukázka kaligrafie, kterou pro své fantasy knihy vytvořil Christopher Paolini. | foto: Profimedia.cz

Hlavní hrdina Eragon, jehož si vymyslel nyní pětadvacetiletý americký spisovatel Christopher Paolini, je zas o něco starší. Se svou dračicí Safirou na konci druhého dílu série Eldest vyvázl z bitvy na Hořících pláních, kde v čele několika národů bojoval proti vojákům Království zločinného krále Galbatorixe, a musí splnit několik slibů, které dal.

Předně pomoci svému bratranci zachránit jeho snoubenku ze zajetí zlých ra’- zaků ve městě Helgrindu a pak se společně s Vardeny a elfy (včetně krásné Aryi) chystat k boji, jehož cílem je svrhnout Galbatorixe. Je toho moc? Ano, je.

Naděje

Dobro a zlo se mezi sebou mlátí a mlátí, až nakonec jedna strana vyhraje. Doufejme, že opravdu na konci čtvrtého dílu.

Hlavním znakem Paoliniho románů je totiž jejich veliký rozsah (v češtině ságu vydává nakladatelství Fragment; první díl Eragon měl 488 stran, druhý Eldest 656 stran a Brisingr má 653 stran), mnoho podzápletek, vedlejších linií a postav. Všechny tři díly připomínají velmi často RPG hry nebo dungeony, a když hrdinové znavení kouzlením doplňují energii nebo si léčí zranění, chybí už jen na okrajích knihy ikonky přibývající životní energie nebo lahvičky s lektvarem. Jako by čtenář občas místo čtení nedobrovolně hrál Gothic či něco podobného.

Ale ani vzhledem k mnoha výhradám, které můžeme vůči jeho spisovatelství mít, ani vzhledem k příliš okatě napodobovaným velkým vzorům nelze Paolinimu upřít jedno – je to jeden z největších současných fenoménů světové literatury. A dostal se dokonce i do učebnic pro střední školy, které vydává oxfordské nakladatelství.

Podobnosti více než nápadné

Prostředí, kde se děj Paoliniho fantasy odehrává, nápadně připomíná Tolkienovu Středozem, podobnosti mezi Eragonem a Aragornem nebo mezi Eragonem a Frodem jsou více než nápadné. Aragorna vychoval pán elfů Elrond, Eragon se svému umění rovněž naučil mezi elfy, Aragorn miluje Arwen, nejkrásnější elfku, Eragon miluje Aryu, nejkrásnější elfku. A oba mají osudové meče. S Frodem má Eragon zase společné pochybnosti o zabíjení nepřátel a například jeho přístup ke zloduchovi Slounovi z Brisingra je velmi podobný jako Bilbův a později Frodův soucit s Glumem.

Ian McKellen v roli Gandalfa ve filmové trilogii Pán prstenů

Rovněž Eragonovy pochybnosti o tom, kdo je a jak se stal vyvoleným jezdcem, jsou podobné otázkám, které si musel klást Frodo, když mířil k hoře Osudu. A jako by bylo slyšet Gandalfa za mnoha promluvami starého Broma, Eragonova průvodce a bývalého utajeného jezdce. Ale není to jen Pán prstenů, kdo Paoliniho ovlivnil – najdeme tu stopy Letopisů Narnie, Hvězdných válek, Sapkowského Zaklínače i ságy pro menší děti o Vikingovi Škyťákovi, kde má každý Viking svého vlastního draka.

Málokterá fantasy je však původní – i Tolkien vycházel z pověstí a legend, a kdybychom chtěli jít ještě hlouběji do historie, našli bychom například elfy i u Shakespeara. Nevyčítejme tedy Paolinimu nepůvodnost a zaměřme se na to, v čem je originální a strhující.

Christopher Paolini - EldestPříběh je už poměrně notoricky známý, i díky nevydařenému filmu podle prvního dílu s Jeremym Ironsem a Johnem Malkovichem. Patnáctiletý chlapec Eragon (mimochodem jméno Eragon má blízko ke slovu dragon, tedy drak) najde v Dračích horách zvláštní a vzácný kámen, který chce prodat a v neblahé době plné bojů s urgaly za utržené peníze nakrmit svou rodinu.

Dřív než se mu to podaří, vylíhne se z kamene dračice Safira a Eragon po mnoha peripetiích zjistí, že je následníkem Dračích jezdců a má obrovskou moc a schopnosti. Se Safirou tvoří nerozlučnou dvojici, vzájemně se telepaticky dorozumívají. A společně s dalšími národy a vojsky ze země Alagaësie se pustí do boje proti "odpadlému" Dračímu jezdci Galbatorixovi, vládci a tyranovi Království.

Christopher Paolini

Christopher Paolini se narodil 17. listopadu 1983 v Montaně v jižní Kalifornii, žije u řeky Yellowstone společně s rodiči a sestrou. Rodiče ho vzdělávali doma a psaní má pravděpodobně po nich – v jejich malém nakladatelství mu v roce 2002 vyšla první kniha o dračích jezdcích nazvaná Eragon podle hlavního hrdiny. Christopher ji začal psát v patnácti letech.

Během prezentace knihy si Paoliniho ve středověkém kostýmu údajně všimla agentka nakladatele Knopfa a svému šéfovi knihu doporučila. Došlo samozřejmě na další redakční úpravy, už v roce 2003 však bylo naprosto jasné, že se zrodil bestseller. Eragona, Eldesta a Brisingra se ve světě už prodalo dvacet milionů výtisků, v Česku prozatím sto dvacet tisíc knih Eragona a Eldesta.

Spočítat jednotlivé hrdiny ságy by dalo hodně práce – určitě by jich bylo hodně přes stovku. Spočítat národy a jejich jazyky rovněž, i zbraně, které používají, a kouzla, kterými vládnou. V tomhle je Paolini skutečně mistr – navíc se mezi svými hrdiny neztrácí a příběhy staví poměrně autenticky.

Přesto je tohle zároveň i hlavní minus ságy. Je obrovská a rozvleklá a fakt, že se v ní neztratil autor, ještě neznamená, že to nečeká čtenáře. Je to jako když čtenáře od dokončení mise v počítačové hře odvádějí nové a nové questy a on zapomíná, co je vlastně tím hlavním cílem. Nebo jako když slepička ve snaze zachránit kohoutka musela oběhnout půl světa – Eragon pobíhá po Alagaësii, plní jednu misi za druhou a děj se zamotává, kroutí a uzluje.

Ženy v boji

Plus knihy je i v tom, že Paolini, a možná je to čím dál tím častější úkaz i mezi ostatními autory žánru, zapojuje do boje nejen mužské hrdiny, ale i ženy.

Po stovce poutavých stran, které se čtou jedním dechem, náhle přijde dvacet stran podivných úvah a rozhovorů o ženách a lásce nesmrtelných jezdců či se poněkolikáté zopakuje Eragonova úzkost ze zabíjení nepřátel. Navíc ten hlavní nepřítel se s koncem třetího dílu opět neobjevil – Paolini píše čtvrtý díl, bezpochyby opět minimálně šestisetstránkový, kde se prý už snad Eragon s Galbatorixem opravdu utká tváří v tvář – hlavního zloducha totiž ani po těch v součtu skoro osmnácti stech stranách neznáme osobně. Protože to má být, jak Paolini doufá v rozhovorech, skutečně poslední díl.

Jako by tu vládl příběh a ne spisovatel. Zarazí navíc několik nelogičností – hlavní hrdinové každou chvíli jedí a Eragon od druhého dílu velmi řeší svoje elfské vegetariánství, ale co Safira, která je schopná spořádat stádo dobytka na posezení? Občas musí mít ukrutný hlad.

Plus knihy (i oproti zavedeným a tradičním fantasy) je na druhou stranu i to, že Paolini, a možná je to čím dál tím častější úkaz i mezi ostatními autory žánru, zapojuje do boje nejen mužské hrdiny, ale i ženy – pro čtenářky je tedy mnohem snazší se ztotožnit s některou z postav. Ženy jsou tu navíc zobrazené jako bojovnice a neohrožené vládkyně (Nasuada), krásné kouzelnice (elfka Arya), baby bylinkářky (Angela), dračice (Safira) i "obyčejné" krásky (Katrina). Což je pro čtenářky po devíti mužských členech Tolkienova Společenstva prstenu a vlastně i po převaze mužských hrdinů v Harrym Potterovi (Hermiona je na začátku jen protivná šprtka, vzpomínáte?) krok správným směrem.

Harry Potter a Princ dvojí krve

Paolini se stal hvězdou hlavně proto, že si jako teenager splnil sen mnoha svých vrstevníků, kteří rádi fantasy – nejenom že ji četl, ale vytvořil svůj vlastní svět i příběh a propracoval je do nejmenších detailů. To se cení. Otázka je, kolik je mezi Paoliniho čtenáři těch dospělých a kolik z těch dospělých dočte Odkaz Dračích jezdců až do konce.

Místy to chce hodně odhodlání – na rozdíl od Harryho Pottera, který dospělé láká docela zaručeně, nebo od Pána prstenů, který je svým filozofickým odkazem směrován rovněž na starší čtenáře. Tohle Paolinimu nehrozí – filozofie nebo hluboká myšlenka tu chybí. Dobro a zlo se mezi sebou mlátí a mlátí a mlátí, až nakonec jedna strana vyhraje. Doufejme, že k tomu dojde opravdu na konci čtvrtého dílu. A že se nic nestane Safiře. Protože to je ta nejsympatičtější postava z Odkazu Dračích jezdců.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Z nového celobarevného vydání Domečku pro panenky
Český Sandman už má Domeček pro panenky celý v barvách

Zatímco první české vydání zdobil surreálný obraz domečku, to nynější na obalu doprovází doslova hororová panenka. Řeč je o druhé knize Sandmana nazvaná právě...  celý článek

Spisovatelka Leila Slimani
Sex tu ovládl peněženky, v Maroku se za něj ženy stydí, říká spisovatelka

Leila Slimani je spisovatelka francouzsko-marockého původu. V češtině jí letos vyšla kniha Něžná píseň. Chůva v ní zavraždí dvě malé děti.  celý článek

Frankurtskou radnici Römer během knižního veletrhu ozvláštnila světelná show...
KOMENTÁŘ: Letos ve stínu, za dva roky v Lipsku mají naše knihy šanci

Frankfurt (Od naší zpravodajky) Frankfurtský knižní veletrh, který v neděli skončil, vsadil letos na čtenářskou kartu – a jeho návštěvnost znovu vzrostla.  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.