Říkali mi: Tak se ukaž, malý Slováku!

Kdysi trezorový, nyní nově upravený snímek Zbehovia a pútníci, který dnes Juraj Jakubisko představí na první projekci, bude zlatým hřebem putovní retrospektivní přehlídky všech jeho třinácti celovečerních děl, kterou světoznámý režisér zahájí pozítří v Praze a již dostal ke svým pětašedesátinám.

Kolekce nazvaná Jakubisko očima Jakubiska projede 16 českých a slovenských měst a po nedávném turné ve Státech, Francii a v Kanadě se pak znovu vydá za hranice, do Kolína nad Rýnem, Říma, Londýna, New Yorku, Los Angeles i do španělsky mluvících zemí.

Filmařova dráha přitom začala v místě, jež na mezinárodních mapách chybí: ve východoslovenském Kojšově, kde se 30. dubna 1938 narodil.

„Kojšov je poslední vesnice v horách, občas tam zabloudí turisté, ale dál už nedojdou, asi je žerou medvědi,“ směje se tvůrce filmů Kristove roky, Postav dom, zasaď strom, Perinbaba či Nejasná zpráva o konci světa.

„Ale já jsem moc rád, že odtud pocházím. Předně východoslovenský temperament je jiný a pak, ta ves je natolik daleko, že mám šanci stát se českým prezidentem. Beztak už dlouho na Hradě neseděl Slovák,“ žertuje režisér se spletitým osudem. I když přebíral slovenskou Pribinovu cenu, tvrdil, že se považuje za československého euroobčana, jenž je národnosti slovenské a občanství českého.

A když Jakubisko začne probírat svou profesní dráhu, je to ještě složitější - z filmaře se vyklube muž mnoha profesí. „To se mi nepřihodilo jen z netrpělivosti nebo ze zvědavosti, prostě tak zasáhl osud. Zatímco mnozí vrstevníci se otáčeli v lodičkách kolem dokola, já šťastně zabodl veslo,“ říká.

Ač je dnes ceněným výtvarníkem, jako dítě propadal z kreslení, takže ho nutili kreslit za odměnu, třeba za zmrzlinu. „Ale pak jsem vyhrál se svým návrhem soutěž na plakát, stála na něm na kopci spořitelna, dole cukrárna a postavička kutálela korunu nahoru. Tím pádem mě vzali na střední uměleckoprůmyslovou školu, ani pořádné zkoušky jsem nedělal,“ líčí. Grafika se mu zdála nudná, proto se dal na fotografii a lákala ho kamera. Jenže k přijímacím zkouškám na FAMU prý neměl povinnou reportáž na téma Kde žiji, protože byl zrovna na vojně, takže se místo oboru kamera přihlásil na režii. Bez příprav.

„Byl jsem malý, drobný, hubený, Otakar Vávra mě uvítal slovy: Tak se ukaž, malý Slováku! Ale zlomil jsem ho, když jsem s ním probral fontánu di Trevi a namaloval mu ji na tabuli. Tak jsem se stal režisérem, postupem času jsem se dostal i ke kameře, a když mi odešli skvělí autoři, stal jsem se sám sobě nakonec i scenáristou,“ vypráví.

Jakubisko zkoušel i jiné věci. Třeba zpívat, jenže čím hlasitěji prý pěl, tím častěji dirigent zastavoval orchestr. Na vojně se pokoušel hrát na kytaru, aby ho coby muzikanta pouštěli častěji domů. „Cvičil jsem celou noc na záchodě tři akordy, ale pak jsem se rozplakal, přiznal, proč předstírám hudebníka, a oni se tak smáli, že mě nezavřeli, naopak mě udělali konferenciérem a lidovým vypravěčem vtipů. Mým anekdotám o bláznech se smáli i v blázinci,“ chlubí se Jakubisko.

A to zdaleka není všechno. Na vojně byl také parašutistou, prý absolvoval 87 seskoků padákem. Závodil na kole, vyhrával v běhu na lyžích. Pokud mu předem očíslovali klávesy, svedl prý zahrát jednu skladbu na klavír. Byl i salonním kouzelníkem, předváděl karetní triky, a své babičce dokonce levitaci. „Jenže babičku, už zvyklou na moderní dobu, jsem neoslnil. Řekla - Máš tam malý motůrek - a myslela si, jak mě prokoukla,“ vzpomíná.

Chvíli se Jakubisko cítil být Picassem, tehdy maloval obrazy tak abstraktní, že pod ně musel psát vysvětlivky: To je žába. Pokud byl zamilován, stával se básníkem, na dívku jménem Zora našel prý tolik rýmů, že zaplnil pětadvacet stránek. Od svého tatínka lihovarníka se zase naučil vyrábět alkohol „absolutně ze všeho“. Jen jednu věc po něm nezdědil: „Tatínek na rozdíl ode mě nepil.“ A kromě filmařských cen má Jakubisko i pamětní zlatou hasičskou medaili: „Dali mi ji místní hasiči v rodné vsi,

Program přehlídky v Česku a na Slovensku

Praha: 17. 4. - 30. 4.
Brno: 8. 5. - 14. 5.
Ostrava: 15. - 21. 5.
České Budějovice: 22. - 28. 5.
Hradec Králové: 29. 5. - 4. 6.
Bratislava: 24. 4. - 4. 6.
Prešov: 24. 4. - 27. 4.
Košice: 1. 5. - 4. 5.
Nitra: 9. 5. - 11. 5.
Banská Bystrica: 8. 5. - 11. 5.
Zvolen: 12. 5. - 13. 5.
Poprad: 13. 5. - 14. 5.
Martin: 12. 5. - 13. 5.
Trenčín: 19. 5. - 20. 5.
Žilina: 20. 5. - 21. 5.

ačkoli kromě žízně jsem nikdy nic nehasil,“ přiznává.

Ze všech svých dovedností je však nejvíce hrdý na to, že umí řídit vůz. „Mám rád rychlou jízdu, dokonce čím jsem starší, tím rychleji jezdím, abych zahnal nudu,“ tvrdí. Zato na adresu svých slavných filmů říká: „Všechny bych je mohl udělat líp, jediné mé opravdu umělecké dílo, které má hlavu a patu, je můj syn.“ Za velký úspěch považuje rovněž své manželství s herečkou Deánou Horváthovou: „Myslel jsem, že se mnou vydrží nanejvýš tak půl roku - vydržela to dodnes, navíc se stala producentkou a vyhání mě z ateliérů od malování obrázků k filmům.“

K filmům se váže i nejbližší úkol, který si Juraj Jakubisko předsevzal - naučit se dobře anglicky. „Schyluje se totiž k mým novým projektům, k Třetímu pohlaví a k Čachtické paní, a ty oba vyžadují jednání se zahraničními producenty. Hlavním mým úkolem však bude vydržet, v téhle branži není žádný projekt jistý,“ říká střízlivě.

A co si Jakubisko přeje k pětašedesátinám? „Aby to nebyla pravda, že už jsem starý. Abych svými příštími snímky byl kolegou i dnešní generaci tvůrců. Abych dostál smyslu filmu - to jest, naplnit diváka úžasem.“

Režisér Juraj Jakubisko během on-line rozhovoru v redakci iDNES. 26. listopadu 2002.

Režisér Juraj Jakubisko během on-line rozhovoru v redakci iDNES. 26. listopadu 2002.

Režisér Juraj Jakubisko během on-line rozhovoru v redakci iDNES. 26. listopadu 2002.

Režisér Juraj Jakubisko během on-line rozhovoru v redakci iDNES. 26. listopadu 2002.