Ona dámou byla.
A to jsem si uvědomoval vždy, když jsem ji po následujících 23 let při nejrůznějších, a nejen pracovních, příležitostech vídal.
Jiřina JiráskováNEKROLOG: Zemřela Jiřina Jirásková, křehká Světačka OHLASY: Šarmantní světačka a podle prezidenta i člověk do nepohody OBRAZEM: Elegantní dáma ve filmu i na divadle, připomeňte si ji ve fotografiích POSLEDNÍ ROZHOVOR: Smrti se nebojím, přiznala herečka při oslavách osmdesátin |
"Můžu, pane režisére, při té scéně v salonu kouřit?" ptala se mě a nepředpokládala mé odmítnutí.
"Můžete, paní Jiřinko," souhlasil jsem, "ale musíme zavolat hasiče, takový je předpis!"
"Dejme tedy pauzu, pane režisére, tu dámu prostě vidím s dlouhou špičkou!"
I když nám hořel čas, sháněli jsme hasiče. Copak šlo paní Jiřince odmítnout?
Mnohokráte jsem od nejrůznějších herců slyšel, že herectví je pomíjivé, odehraje se představení, zatáhne se opona a zůstane jen vzpomínka. Ano, herectví je pomíjivé, zrovna tak, jako mnoho jiných profesí a řemesel, ale jde právě o tu vzpomínku na jedinečnost, kterou se opravdové herecké osobnosti vyznačují. A paní Jiřina byla ve své ironii, sebeironii, osobitém humoru a nadhledu nad malichernostmi natolik osobitá, že díky filmům bude její herectví, jak doufám, vždy inspirovat nastupující herecké generace. A k čemu inspirovat? K pokoře k profesi, k lidské slušnosti a úctě k inteligenci diváka.
To byly, mimo jiné, vlastnosti, kterých jsem si u paní Jiřiny nejvíce vážil.
Dramatik Jiří Hubač moc dobře věděl, proč pro ni napsal hlavní roli ve filmu Zámek v Čechách. Jen málokterá herečka mohla do té role vnést tolik ze svého života, jen málokterá tak dobře věděla, jaké to je být v Čechách opravdovou hraběnkou.
