Pitínský na zmíněné scéně začínal v roce 2000 představením Gazdina roba, následovali Bratři Karamazovi, Lyška Bystrouška a Divá Bára. Všechny inscenace ocenila nejenom kritika, ale i diváci, v Hradišti patřili a patří k těm nejnavštěvovanějším a jezdí se na ně z celé republiky. Jakoby měl Pitínský se Slováckým divadlem nepsanou dohodu, že zde bude pořádat svá divadelní bienále.
Do Slováckého divadla v Uherském Hradišti se vracíte po víc než dvou letech, ovšem už popáté...
K divadlu zde mám vlídný, ano velmi vlídný vztah, o kterém se mně těžko mluví.
V čem máte Slovácké divadlo rád?
Nejraději mám řeč těch lidí a to, jak jejich řeč reaguje na různé věci. Když přijedu do Hradiště, jsem veselý a pět kilometrů od Hradiště to veselí trochu ztratím.
Před sedmnácti lety jste inscenoval Máj. V čem je vám Máchova romantická tvorba blízká?
Cikány neinscenujeme romanticky, inscenujeme je obyčejně a pak je inscenujeme, ale to vyšlo jakoby náhodou, expresívně. U Máchy mám nejraději tiché a úzkostné tóny Márinky. Mácha je netrpělivý, tedy zdá se mně netrpělivý v tom, jak po třpytivých ševelech přicházejí bouřky. Mám rád i způsoby jeho češství. Kupříkladu se mně líbí úvod k Máji.
Více než kdo jiný se ve svých režiích vracíte k velkým českým dílům (Babička, Liška Bystrouška, Divá Bára, Naši Furianti). Dokážete definovat, čím vás národní slovesné dědictví přitahuje?
To není nějaká jednolitá síla, ale je to síla Mrštíků a to je síla Preissové, je to síla Stroupežnického jedné hry. Mně se chce vnuknout svou lásku k určitým třeba větám nebo náladám, příběhu. "Kdo v slunci chodi, stíny ho následují, to jinak není," jak říká Babička. Nebo když v Pastorkyni zazní: "Tetuško!" Dělal jsem jenom klasiku divokou, prudkou a básnivou.
Nakolik se cítíte být svázaný tradičním výkladem klasiky a nakolik si (třeba v případě Cikánů) dovolíte klasiky přetvářet?
To je trošku teoretická otázka, řekněme že na takové nebývám v období generálek připraven. V Cikánech hrají kupříkladu hlavní role varhany Yamaha a kytara Grazione, na kterou hrál George Harrison. I hotel, v němž se hra odehrává je divný, jako současný svět.
Kolik tedy drzosti a kolik pokory člověk musí mít tváří v tvář Máchovi či Němcové?
Nemám nikdy žádnou drzost, jen ty autory mám rád. Žádný současný autor, ani auotor z šedesátých let nebo pozdějších let, nenapsal tak důležité a vroucné texty. Kromě několika, třeba Josefa Topola.
Co je pro vás důležité - uznání kritiků a divadelních odborníků, uznání diváků nebo to, že když vidíte premiéru nového představení víte, že jste obstál sám před sebou?
Já jsem rád, když jsou se mnou rádi herci. Jejich umění je vzácné, ale jen když je tiché a skrývané. A někteří jsou velmi vtipní. Ale i ceny jsou někdy velmi žertovné, i ty mám rád.
