„Divácky vzato je to zatím film panic, dosud běžel jen v Itálii a vedl si tam skvěle; lépe, než jsme čekali,“ říká tvůrce tureckého původu o svém šesté snímku.
Proč jste si vybral k životu právě Itálii?
Ani nevím, cítím se tam prostě jako doma, nezažívám tam pocit emigranta. V Saturno contro už moc tureckých motivů nezůstalo, ale já takhle nekalkuluji. Vliv italské kinematografie v mých dílech je sice zjevný, ale nikoli vědomý, nýbrž instinktivní.
V Itálii prý vás za Saturno contro srovnávali s Michelangelem Antonionim?
Přímo s jeho tenisovou scénou ve Zvětšenině. Moji hrdinové totiž hrají v závěrečném výjevu ping-pong. Mimochodem jsem natočil dva různé konce. A pro zajímavost, točilo se v mém bytě, hlavně v mé kuchyni. Těsně před první klapkou nám odřekli slíbený pronájem vybraných prostor; byli jsme z toho tak zoufalí, že jsem dal k dispozici vlastní byt a přestěhoval se na tu dobu do hotelu.
Má název snímku něco společného s horoskopy?
Ano, rád na ně věřím. Původně se film jmenoval Zatímco Lorenzo spí a měl se točit loni v červenci, jenže astrologové mi řekli: Ne, to nesmíš, stojí proti tobě Saturn, začni s filmováním až v srpnu. Smál jsem se tomu, ale pak mi stejnou předpověď potvrdili v Istanbulu. A podobnou situaci vlastně zažívají postavy filmu: stojí proti nim Saturn, a když jeho vliv skončí, jsou zralejší.
Přestože vaši hrdinové prožívají vypjaté chvíle, diváka citově nevydírají. Jak se bráníte sentimentu?
Vím, že síla filmu tkví v emocích, snažím se lidi dojmout i rozesmát, ale vždy si přitom hlídám rovnováhu, abych nespadl do směšného melodramatu. Balancuji na hraně, autocenzuru ve vztahu k velikánům zaháním drzostí, nicméně v dávkování citů na plátně jsem velmi střízlivý – přestože sami herci a štáb při natáčení některých scén plakali. Z pohledu zvenčí jsme asi museli vypadat jako šílenci. A v soukromí je pro mě přátelství tou největší věcí na světě; větší než láska.
