Wolfmother

Wolfmother | foto: archiv

Retro Wolfmother dobývá svět

  • 2
Nový australský hudební objev, který nese jméno Wolfmother (tedy Matka vlčice), posouvá současnou rockovou retrovlnu do další dimenze.

Ostatní kapely otevřeně čerpají převážně z různých směrů muziky 80. let (Franz Ferdinand, Strokes či Killers) a umně je balí do současného kabátu, takže výsledek zní velice moderně.

Trojice kluků ze Sydney však jde až na dřeň: vrací se do let sedmdesátých a velmi autenticky imituje dřevní rockový zvuk. Možná se nabízí otázka, koho něco takového dneska zajímá, ale trojnásobně platinový debut, řada ocenění v rodné Austrálii a milion prodaných alb po celém světě je dostatečně pádnou odpovědí.

Členové kapely – zpěvák a kytarista Andrew Stockdale, basista/klávesista Chris Ross a bubeník Myles Heskett – se dali dohromady teprve začátkem roku 2004. O šest měsíců později vydali první EP a na podzim 2005 debut, který s producentem Davidem Sardym (Marilyn Manson, Oasis, Jet) natočili ve stejném studiu jako kdysi Nirvana Nevermind.

Prý pro inspiraci. Od té doby intenzivně koncertují po celém světě a nabírají přitom nové a nové příznivce, protože právě živé hraní je jejich nejsilnější stránka. Ukázal to i loňský koncert v nabitém klubu v Kolíně nad Rýnem, který sledovala asi tisícovka lidí.

Neopeření Led Zeppelin
Koncert Wolfmother vzbuzuje do jisté míry surreálné pocity. Hned první tóny totiž dokážou posluchače s trochou fantazie přenést v čase o pětatřicet let zpátky – tak dokonalý tento retrozážitek je.

Vzhledem k drtivé energii, která se z pódia valí, a též díky poměrně velkorysým hlasovým možnostem zpěváka Andrewa Stockdalea je iluze o tom, že na pódiu stojí ještě neopeření Led Zeppelin, velmi silná. Skoro by se chtělo Wolfmother doporučit, aby přehodnotili svou repertoárovou strategii – jako revival Led Zeppelin by totiž byli skutečně prvotřídní.

Ale nebylo by to fér, protože jejich vlastní písničky nejsou vůbec špatné, vždyť singly Mind’s Eye či Joker & The Thief úspěšně bodují v australských, britských i amerických žebříčcích. Nicméně loni na podzim uvedli Wolfmother právě Led Zeppelin do britské hudební síně slávy a zahráli přitom klasiku Communication Breakdown – jak příznačné.

Skutečnost, že jsou k této britské legendě často přirovnáváni (i když mezi jejich inspiračními zdroji bývají často zmiňována i další jména jako Black Sabbath, Jimi Hendrix, The Who či Deep Purple), přitom s nadhledem komentují známým anglickým příslovím: Když je nedokážete porazit, přidejte se k nim.

Neučesaná syrovost
Jak se přihodilo, že se mladíci, kterým je něco málo přes dvacet let, věnují tak "staré" muzice? "Mám pět starších bratrů a ti doma nashromáždili obrovskou sbírku vinylů," vysvětluje Ross.

"Vyrostl jsem na klasice a mám ji rád. Myles zase poslouchá hlavně metal. Když nás přirovnávají k Led Zeppelin, lichotí nám to, protože ti jsou podle nás famózní, ale třeba Black Sabbath nám znějí dost předpotopně. Nechceme však rozebírat, odkud jsme co vzali. Děláme muziku, jaká nás baví, a neřešíme to," dodává Ros.
 
Na oficiálních internetových stránkách kapela svou hudbu, která je ze současníků asi nejblíže americkým partám Mars Volta nebo White Stripes, charakterizuje slovy "divoké jamování, jemné melodie a elegantní rockové rify".

"Dáváme přednost přirozenosti před dokonalostí," říká Ross, a zdůrazňuje tak základní atribut debutového alba Wolfmother, které je momentálně i na našem trhu, a tím je neučesanost a syrovost.

"Zastáváme názor, že muzika není v prvé řadě o technické dokonalosti, ale o emocích. Ovšem úplně ideální je spojení obojího, a tak nás ještě čeká dlouhá cesta," dodává Ross.