Hudba syrských Al Kindi by asi patřila spíše do chrámu než na letní pódium, malý orchestr spolu s vířícími derviši však přiblížil duchovní hudbu a rituál sufistů tak, jak se to u nás slyší výjimečně. Vystoupení bylo v kontextu festivalu dlouhé až až, ale při mších a obřadech se zkrátka na hodinky nedívá.
V neděli se pak představili egyptští Musicians of the Nile - jediní opravdoví "showmani" festivalu, jejichž výrazově proměnlivé vystoupení bylo zjevně vystavěno pro západní publikum; sama hudba přitom byla pořád cennou zprávou o tamější kultuře. Škoda, že na festivalu nebyl k dispozici jejich kompakt ze slavného vydavatelství Real World distribuovaný u nás Monitorem. V Čechách, zdá se, není jednoduché zorganizovat či domluvit elementární samozřejmosti.
Celkově však nevalně navštívený festival připomínal nastavovanou kaši. Vysoké vstupné zabránilo tomu, aby byl vskutku otevřenou akcí, aby přitáhl ty, kteří o etnické současnosti něco tuší a chtějí slyšet víc. Program nabídl v mnohahodinových programech pouhé tři kapely denně; publikum uvařené vedrem muselo přetrpět třeba půldruhahodinový odklad začátku a všechny kapely pak hrály tak dlouho, jak jen to šlo.
Hudba kurdského protestsongaře Sivana Perwera či řeckých Kostas Xalkias přitom po chvíli začne splývat - i méně ostřílení posluchači vytuší, že tohle by bylo spíš pro etnomuzikologický kongres nebo vedlejší scénu nějakého většího, lepšího festivalu. Svízel v programové skladbě je jistě spojena i se zádrhelem v dramaturgii, řečeno kulantně. Všechen program je totiž zprostředkováním vázán na jediného belgického producenta a manažera Michela Wintera. Může si tohle vůbec "hradní festival" dovolit?
Sám Winter, který festival rovněž uváděl, je přitom zajímavá postava, ovšem je pochopitelně i obchodník. Tudíž nastává situace, jako by program celého filmového festivalu svěřili jedinému distributorovi. A publikum? Namísto aby nadšeně šířilo zprávu o síle etnické hudby, vybarví si okénko v modrém životě, že přestálo zdlouhavou, ale prý progresivní akci. Už aby měl Respect u nás nějakého pořádného konkurenta, snad ho to trochu probudí z letargie.
V neděli se pak představili egyptští Musicians of the Nile - jediní opravdoví "showmani" festivalu, jejichž výrazově proměnlivé vystoupení bylo zjevně vystavěno pro západní publikum; sama hudba přitom byla pořád cennou zprávou o tamější kultuře. Škoda, že na festivalu nebyl k dispozici jejich kompakt ze slavného vydavatelství Real World distribuovaný u nás Monitorem. V Čechách, zdá se, není jednoduché zorganizovat či domluvit elementární samozřejmosti.
Celkově však nevalně navštívený festival připomínal nastavovanou kaši. Vysoké vstupné zabránilo tomu, aby byl vskutku otevřenou akcí, aby přitáhl ty, kteří o etnické současnosti něco tuší a chtějí slyšet víc. Program nabídl v mnohahodinových programech pouhé tři kapely denně; publikum uvařené vedrem muselo přetrpět třeba půldruhahodinový odklad začátku a všechny kapely pak hrály tak dlouho, jak jen to šlo.
Hudba kurdského protestsongaře Sivana Perwera či řeckých Kostas Xalkias přitom po chvíli začne splývat - i méně ostřílení posluchači vytuší, že tohle by bylo spíš pro etnomuzikologický kongres nebo vedlejší scénu nějakého většího, lepšího festivalu. Svízel v programové skladbě je jistě spojena i se zádrhelem v dramaturgii, řečeno kulantně. Všechen program je totiž zprostředkováním vázán na jediného belgického producenta a manažera Michela Wintera. Může si tohle vůbec "hradní festival" dovolit?
Sám Winter, který festival rovněž uváděl, je přitom zajímavá postava, ovšem je pochopitelně i obchodník. Tudíž nastává situace, jako by program celého filmového festivalu svěřili jedinému distributorovi. A publikum? Namísto aby nadšeně šířilo zprávu o síle etnické hudby, vybarví si okénko v modrém životě, že přestálo zdlouhavou, ale prý progresivní akci. Už aby měl Respect u nás nějakého pořádného konkurenta, snad ho to trochu probudí z letargie.
|
Festival Respect |
|
Terasy Jízdárny Pražského hradu, 10.-11. června |
|
Pořádala agentura Rachot a týdeník Respekt |
 Syrský soubor Ensemble Al-Kindi. |
 Tomasz Kukurba (vlevo) a Jerzy Bawol z polské skupiny Kroke. |
 Návštěvnívci festivalu Respect 2000. |
