GLOSA: Requiem ve svatovítské katedrále přineslo víc mystiky než hudby

Festival Dvořákova Praha pokračoval v neděli Verdiho Requiem. Provedení vyvolalo otázku, čemu dát přednost, zda mystické atmosféře chrámu, nebo hudebnímu prožitku. Obojí se totiž v katedrále sv. Víta spojit nedá.

Koncerty v katedrále nejsou přirozeně ničím novým, dříve je pořádalo také Pražské jaro. Akustické problémy obvykle zmírňovala možná ne zrovna pohledná stěna za sborem, která ale tentokrát chyběla. Památkáři ze Správy Pražského hradu ji nepovolili, třebaže festival měl připravenu průhlednou variantu, která by se navíc ničeho nedotýkala.

Kvalita poslechu takového díla v katedrále ovšem i s akustickými vylepšeními rychle klesá s každou řadou a což teprve bez nich. Dokonce i v první zóně si člověk, pokud neseděl úplně vpředu, musel víceméně domýšlet, protože zvuk se na cestě k posluchači rozmazával v prostoru. Je to škoda, protože koncert řídil hlavní dirigent Metropolitní opery Fabio Luisi, který Českou filharmonií zjevně dokázal inspirovat.

Angažován byl také mezinárodně ceněný Pražský filharmonický sbor, ale vychutnat si třeba jeho "sólo" v části Sanctus příliš nešlo. Sólisté navíc stáli za orchestrem. Bohatý a vyrovnaný hlas mezzosopranistky Ruxandry Donose by rozhodně chtělo slyšet v "normálním" prostoru, stejně jako soprán Eveliny Dobračevy, která zaskočila za onemocnělou Annu Samuilovou.

Requiem

70 %

Dvořákova Praha

Nedalo se ovšem přeslechnout, že tenorista Massimo Giordano občas intonačně kolísal, a v basovém partu si člověk představí spíš tmavší a dramatičtější hlasy než je krásný lyrický bas Jana Martiníka.

Argument o spojení duchovní skladby s duchovním prostorem je logický. Jenže duchovno je především obsaženo v hudbě samé a tu je nutné pořádně slyšet.

Česká filharmonie zahraje tuto sezónu Verdiho Requiem ještě jednou, tentokrát v Rudolfinu a pod taktovkou Manfreda Honecka. Bude to jistě zajímavé srovnání.