Vujity má na největším soukromém kanále tv2 vlastní pořady a na jeho autogramiády chodí tisíce lidí.
Získal mnohá ocenění, k těm nejvýznamnějším patří státní vyznamenání a Pulitzerova pamětní cena určená pro východoevropské novináře.
Dvaatřicetiletý novinář, který se k válečnému zpravodajství dostal náhodou, v obklíčení za války v bývalé Jugoslávii, vypráví děsivé příběhy z různých míst země: byl v utajené kolonii malomocných v Rumunsku, poté se dostal do mnohem větší osady stejně nemocných v Etiopii, vypravil se k černobylskému reaktoru nebo do Severní Koreje.
"Není to tragická kniha, která by vyprávěla o katastrofách. Jsou to příběhy z nejhroznějších dějišť světa a každý má svého hrdinu. Z každého příběhu jsem se hodně naučil. Také já jsem si dříve myslel, jakou tragédií je zpoždění autobusu nebo špinavé ulice, ale skutečné tragédie se odehrávají někde jinde, v pekle, o kterém píšu," říká Vujity.
A vypráví. Nejprve o tom, jak se ocitl v poslední evropské kolonii malomocných v uzavřené vesnici ve východním Rumunsku.
Žije v ní osmadvacet lidí. Nebylo to však jediné setkání s leprou. "Když jsem se vrátil do Maďarska, ozvala se mi lékařka. Řekla, že mě vezme do osady, kde takových lidí nežijí desítky, ale tisíce. A tak jsme jeli do Etiopie, do místa s lidmi bez obličeje, bez nosu, bez uší," říká Vujity a začíná s dalším, černobylským příběhem.
"Našli jsme v archivech, že Maďarsko posílalo ještě rok po havárii do této oblasti zboží, přestože Jugoslávie a všechny západní státy tehdy okamžitě zastavily dodávky. Měli jsme dvanáct jmen lidí, kteří tam jezdili, a našli jsme dvanáct vdov - všichni zemřeli na rakovinu. Tehdy jsem se rozhodl, že odjedu do Černobylu, na povolení jsme čekali více než dva roky."
Také další Vujityho reportáž je otřesná: je o sto padesáti rumunských dětech, které se poslední rok Ceaušeskovy éry nakazily v nemocnici AIDS. "Někdo byl pouze nachlazený a dostal infikovanou injekci. Z jedné jehly se nakazilo až pětačtyřicet dětí. Viník nikdy nebyl nalezen, nikdo nebyl odsouzen - než došlo k procesu, děti zemřely."
Další z kapitol se věnuje "falšovatelům smrti" - sovětským a posléze ukrajinským doktorům, kteří nechtěli mít ve svém obvodu vysoký počet sebevražd. "Lékaři se snažili příčinu úmrtí zamlčovat a uváděli dopravní nehody. Člověka, který se oběsil, poté třeba ještě dvakrát přejeli autem."
Proslulost přinesla Vujitymu reportáž o posledním válečném zajatci, Maďarovi odvlečeném do Sovětského svazu, který se mohl po 55 letech vrátit do vlasti.
Nejdelší z příběhů je o Severní Koreji, místě, které samo sebe nazývá komunistickým nebem. Vujity však měl jiné zážitky: "Na pokyn vychovatelek začali malí obyvatelé sirotčince zpívat. Zpívali písničku o Kim Ir Senovi, který o ně, opuštěné děti, s láskou pečuje. Děti do rytmu pohupovaly svými na smrt vyzáblými kostnatými tělíčky, vysušenými bezzubými rtíky zpívaly dětskou revoluční píseň," píše Vujity a na závěr dodává, že pro něj bylo mnohem radostnější se připravovat na cestu do Koreje než potom vidět zemi ve vší její bídě a neštěstí.
 Kniha Viděl jsem peklo maďarského spisovatele Tvrtka Vujityho. |
