Světoznámý sklářský výtvarník René Roubíček vytvořil v roce 1996 pro pražskou...

Světoznámý sklářský výtvarník René Roubíček vytvořil v roce 1996 pro pražskou pasáž Prague City Center unikátní stropní svítidla. | foto: Jiří Benák

„Náš přítel“ Hitler zavřel Akademii, tak jsem se dal na sklo

  • 2
Přestože je mu úctyhodných dvaadevadesát let, na důchod stále nepomýšlí. Vlastně na něj ani nemá čas. Doyen českého sklářství René Roubíček ho věnuje především vlastní umělecké tvorbě. A když má chvíli, rád sedne za klavír a hodiny hraje svůj oblíbený jazz. Pracovitost světově uznávaného výtvarníka dokazuje i jeho nejnovější dílo EXPO2, na kterém v posledních šesti měsících pracoval ve sklárnách společnosti Preciosa Lighting v Kamenickém Šenově.

Kdy jste naposledy stál u sklářské pece?
Přesně si to nepamatuju, ale bude to maximálně čtrnáct dní.

Chtěl jste být vždycky sklářem?
Ne, to byla náhoda. Vždycky s gustem říkám, že za nové české sklo vlastně může Hitler. On ve své laskavosti vůči českému národu zavřel vysoké školy včetně Akademie výtvarného umění. Moje paní to nerada slyší, ona je to taková klukovina. Ale já si to nemůžu odpustit, protože na druhou stranu je to svým způsobem krásná ironická odpověď na německou okupaci, kdy si mysleli, že nás zlomí.

A když jste původně nechtěl být sklářem, co vás přitahovalo?
Já odmala maloval. Trošku to bylo v rodině, protože moji strejci byli sochaři. Odsud asi pochází výtvarné nadání. Jako kluk jsem byl nemocný, musel jsem ležet a už jsem nevěděl, co dělat. Tak mně dal táta papír, ať si něco kreslím. Dal mi něčí portrét a já to nakreslil úplně tak, jak to bylo. Pak už nebylo potřeba uvažovat, co bude dál.

Váš tatínek vám v mládí za malování údajně i platil.
Podle malé kopie Brožíkova obrazu Slavnost u Rubense jsem si začal malovat velký obraz. Nakonec, abych to vůbec dokončil, mi táta platil. Za jeden obrázek jsem si tenkrát koupil kolo. Venku na mě čekali kluci a já už se viděl mezi nimi, ale musel jsem to dodělat.

René Roubíček

V mládí chtěl být René Roubíček malířem, jako svého žáka si ho dokonce vybral...

Narodil se v roce 1922 v Praze. Krátce po ukončení studia u prof. Josefa Kaplického na VŠUP přišlo ocenění v podobě hlavní ceny Grand Prix na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu.

Úspěch zaznamenala jeho díla i na dalších světových výstavách v Montrealu (1967) a Ósace (1970). V červnu představil své nejnovější dílo EXPO2, na kterém v posledních šesti měsících pracoval ve sklárnách společnosti Preciosa Lighting v Kamenickém Šenově. Vzniklo pro české pavilony výstav v Miláně (2015) a Dubaji (2020).

S manželkou, také slavnou sklářkou Miluší Roubíčkovou mají dvě dcery.

Jako svého žáka si vás pak vybral i malíř Max Švabinský.
Když viděl můj obraz na výstavě, tak si mě pozval, abych se, až skončím reálku, přihlásil k němu na Akademii. Jenomže ten náš přítel Hitler zavřel vysoké školy. Na reálce jsme měli fajn kantora na kreslení. Jednoho dne mě odvedl ze třídy. Na okenním parapetu na chodbě mi diktoval: „Hlásím se na školu profesora J. V. Holečka na malbu a sklo.“ Já jsem se na něj kouknul a říkám: „A co budu s tím sklem dělat?“ On na to: „O to se nestarej, to už přijde samo.“

V roce 1958 jste zazářil na světové výstavě EXPO v Bruselu, kde jste získal cenu Grand Prix za plastiku Sklo – hmota – tvar – výraz.
Byla to fantastická příležitost. Najednou jsme měli možnost udělat něco velkého.

Bylo tehdy obtížné prosadit abstraktní dílo ze skla?
V té době to nebylo úplně běžné a já byl leckým varován, že to nemusí dopadnout. Ale dopadlo to dobře. Z celého světa se najednou otevřely dveře a s omezeními byl konec. Šlo obchodovat se zahraničím a ten kšeft to vyhrál, protože prachy potřeboval i socialismus. V tu ránu jsem měl volnou ruku.

Po roce 1968 jste se stal pro režim nepohodlným.
Já bych to takhle nenazýval. No, neschvaloval jsem vstup vojsk.

A co následovalo?
Nesměl jsem dostávat státní zakázky, ale architekti, se kterými jsem spolupracoval, se nemohli zastavit nad nějakým politickým blbnutím. A architektura byla pro komunisty snad i důležitější než stranické přesvědčení. Spolupracoval jsem hlavně s architektem Šrámkem a jeho paní, kteří měli na starosti budování zahraničních zastupitelství. Přišli s tím, že neexistuje žádný moderní lustr, tak jestli bych byl ochotný něco udělat. Člověk ale nesmí nic udělat dobře – potom už ode mě nechtěli nic jiného než lustry.

Lustry československého velvyslanectví v Londýně (1969)

Mrzelo vás, že jste nedělal pro architekturu třeba plastiky?
Ale ne, vždyť já jsem vedle toho dělal volné umění.

Vaše díla jsou snad ve všech významných světových galeriích – sledujete jejich pohyb?
Ne. Já v tom jsem nepořádný. Vlastně ani nevím, proč bych to dělal.

Nyní jste představil novou plastiku pro světovou výstavu EXPO 2015 v Miláně. Kde se inspirujete?
V tom skle. To je tak krásný materiál, že je škoda mu ublížit vlastním nedostatkem výtvarného myšlení. Ono má daleko cennější schopnosti než já jako výtvarník.

Dokáže vás sklo svými vlastnostmi ještě překvapit?
To nemá konce. Zaplať pánbůh, kdyby to záleželo jenom na nějakém Roubíčkovi, svět by byl hrozně ubohý. Když se pak dílo chladí v peci, tak se všichni těšíme, až to vyleze ven.

„Sklo – umění dneška“, rozměrná abstraktní kompozice ze skla a kovu na...
Unikátní lustry v pasáži Prague City Center navrhl René Roubíček v roce 1996.

Často ve sklářské huti improvizujete, liší se výsledek od vašeho původního návrhu?
Vždy mám představu, co by to sklo mohlo udělat, když s ním budu zacházet takhle a takhle. Připravuji mu příležitost, aby se tvářilo co nejvíce po svém. Materiál je spoluautor a já jsem až na konci.

Stane se, že se při tvorbě něco rozbije?
Pokaždé. Vždycky se rozbije nejlepší kus. To je taková zlomyslnost přírody, aby vám ukázala, že nejste víc než ona.

Byl jste poručníkem architekta a skláře Bořka Šípka. Jak se to stalo?
Byl to spolužák naší dcery a ta ho přivedla do rodiny. Bydlel ve stejné ulici, a protože pak už neměl rodiče, úředně jsem mu dělal poručníka. Přes nás měl k umění blízko, a tak se pustil i do skla.