Reinerová: Já vám tedy něco povím...

Hned v úvodu na mě drobná, nonšalantní dáma, která bývá označována za poslední německy píšící autorku z Prahy, vychrlila otázku: "Jak si to vlastně představujete? O sobě mluvit nechci: deset let se nikdo neozval, a teď takový rozruch." Pětaosmdesátileté Lence Reinerové právě vyšla vzpomínková knížka Kavárna nad Prahou, na podzim chystá sbírku povídek. "Už je toho nějak moc, vždyť já nejsem nějaké centrum dění. Spíš bych povídala o těch lidech kolem."

Tak začněme od Egona Ervína Kische. Jak vlastně vzniklo vaše dlouholeté přátelství se zuřivým reportérem?
Kdy jsem ho viděla poprvé? To si dobře pamatuju, bylo to v roce 1935. V Praze, v takzvaně levicové kavárně Metro. Stávala na Národní třídě, naproti dnešní kavárně Louvre. Jednou za dva nebo tři týdny se tam scházeli němečtí spisovatelé, často tam chodil třeba filozof Ernst Bloch nebo bratři Herzfeldové. To už jsem byla v redakci Arbeiter Illustrierte Zeitung a můj první šéfredaktor, spisovatel Franz Carl Weiskopf, mě vzal s sebou. Zrovna jsem vpadla do diskuse, zda reportáž je pouhý žurnalismus, nebo ji lze považovat za součást literatury. A vtom vešel malý, tlustý, starší - Egon Ervín Kisch. Připadal mi jako kmet - mně bylo devatenáct, jemu padesát! Pod paží měl štos literárních časopisů, které rozdával na všechny strany. A jak se rozmachoval s těmi listy, zastavil se přede mnou: Tebe jsem tady ještě neviděl! Pípla jsem, jak se jmenuju, a dodala, že jsem tady s Weiskopfem. Kisch šel dál, pak se vrátil: Jak že se jmenuješ? A jak se jmenovala tvoje matka za svobodna? Všechny pražské slečny přeci musel znát, to bylo typické kischovské přehánění. A šel. Bydleli jsme oba v Melantrišce, tedy v Melantrichově ulici, pár kroků od Staroměstského náměstí. Příštího dne, když jsem šla do redakce, jsem ho potkala. Tak a teď se mnou půjdeš na kafe, povídá. Nemůžu, musím být v devět na Letné, co řeknu Weiskopfovi? No aby ses nezbláznila! Tak řekneš, žes byla s Kischem na kávě.

Takže váš dospělý život začal vlastně v kavárnách?
S Kischem jsem spíše chodila do Brechtklubu, což byla taková malá místnost plodinové burzy na Senovážném náměstí. Tam byl pevný zasedací pořádek, tempo

LENKA REINEROVÁ (1916)

Působila od roku 1935 jako novinářka v emigrantském časopise Arbeiter Illustrierte Zeitung. 1939 - návštěva Rumunska, odkud se již nevrátila. 1940 - zatčení v Paříži.  S pomocí E. E. Kische utekla v roce 1942 přes Maroko do Mexika. Po válce se svým mužem, jugosalkem žila v Bělehradě, v roce 1948 se vrátila do Prahy. V 50. letech strávila 15 měsíců v ruzyňské věznici. Po roce 1969 zákaz publikace,  překládala, tlumočila.  V roce 1999 získala ve Výmaru prestižní cenu Schillerring pro německy píšící spisovatele.lávským lékařem Theodorem B

udával předseda: většinou to byl Weiskopf. Scházelo se tam čtyřicet padesát lidí - všichni něco znamenali. Jenže Weiskopf jednou nemohl a mě poslal jako záskok, zrovna když měl mít Kisch přednášku. Seděli jsme vedle sebe, a on pak do mě strčil: Už je těch osm hodin, nevíš, kdo dneska předsedá? To vím, natáhla jsem si svetr a zahájila jsem to. Což Kisch potom zhodnotil: Představte si tu drzost, on tam sedí výkvět dvacátého století, a takový fracek uděluje slovo. (smích)

Ale ten fracek se dokázal prosadit, ne?
Důležitě jsem si připadala, když mě oslovily emigrační noviny Deutsche Volkszeitungs tím, zda bych jim nedělala odpovědného redaktora, protože podle tiskového zákona jím musel být československý občan. Tehdy mi nebylo ještě jedenadvacet, což byla hranice plnoletosti. Přemluvila jsem maminku, a ona mě nechala předčasně prohlásit plnoletou. Tak jsem tam byla vytištěna v tiráži jako ta odpovědná. Čtvrtého března třicet devět jsem odjela na pozvání přátel do Rumunska, vrátit jsem se měla čtrnáctého. Měla by ses vrátit, trhlo se Slovensko, říkali mi tam. Zatelefonovala jsem domů, a to jsem mluvila s maminkou naposled. Taky se svou mladší sestrou, která mi tehdy doslova řekla: Neměla by ses vracet! Jenže já měla na psacím stole důležité materiály, které nacistům nesměly padnout do rukou. Ale sestra to pochopila: Nelam si hlavu, vyřídila jsem to. Potom vyšlo najevo, že pro lidi, kteří byli někde vytištěni černě na bílém, si přišli již toho čtrnáctého. Z Rumunska jsem se nevrátila - a tak žiju a oni nežijou.

Pokoušela jste se rodinu kontaktovat?
Na začátku, ve Francii, jsem si představovala, že bych mohla aspoň mladší sestru zachránit. Maminka? No, mně tehdy připadala jako starší osoba, ale když zahynula, tak jí ještě nebylo ani šedesát. Dodnes mám před sebou obraz z internačního tábora ve Francii: starší žena lezla po špruslech na pryčnu, měla na sobě hnědé, vyplandané tepláky. Já se na ni dívala a říkala si: Tohle se mé mamince nesmí stát! Takhle šplhat na kavalec... Jenže to jsem ještě nevěděla, co přijde. Naštěstí. Deportace začaly ve dvaačtyřicátém. A já v prosinci roku jedenačtyřicet přistála v Mexiku, po neuvěřitelných peripetiích: z Francie do Ameriky jsem se plavila místo čtyř týdnů půl roku. Někdo mi dal tip, že je možné psát přes Mezinárodní červený kříž do obsazené země: pětadvacet slov. Bála jsem se, jak se matka vyděsí: Mexiko! Bez peněz, bez ničeho, osamocená holka! Tak jsem přemýšlela, čím ji v těch pětadvaceti slovech uklidnit. Vzpomněla jsem si na lodního lékaře, Jugoslávce, který vyprávěl krásné příběhy ze svých cest po Sumatře, jak někde v džungli uviděl Chaplinův film Zlaté opojení: Chaplin a on byli prý jediní bílí v tom celém biografu. Tak jsem mamince napsala, že jsem se za toho doktora, co měl rád Chaplina, vdala. To jsem ještě nevěděla, že si ho jednou skutečně vezmu.

Propadla jste někdy totální beznaději?
V člověku se najednou rozlehl takový stesk. Někdy vyšel z úplně banálního momentu: šla jsem večer ulicí v Casablance, za osvětleným oknem matka s dcerou myly nádobí. Myslela jsem, že to nepřežiju. Bylo to něco nedosažitelného. Normální život. Normální život!!!

Jezdila jste také jako Kisch přes celou mexickou metropoli na české škubánky sypané tvarohem a cukrem?
Pracovala jsem na exilové československé ambasádě, dostávali jsme dokonce zprávy z Londýna. Do školy, která neslo jméno T. G. Masaryka, jsem chodila učit mexické holčičky polku. Jako první jsme tam dosáhli toho, že se jedna vesnice jmenovala Lidice. A vydávali jsme měsíčník El Checoslovaco en Mexico. Ale Kisch opravdu trpěl: mluvil tam se mnou hlavně česky. Když jsem před devátou v Mexiku vyrazila na československou ambasádu, míjela jsem Kischův dům, on stál u okna s cigaretou a volal na mě: Těbůh, blbá. A vedle stála benzinová pumpa. Odehrálo se to několi krát, a Mexičani u těch čerpadel mě zdravili: Buenos dias, seňora bilba! Nevěděli, co to znamená. Ale už to, že mi něžně říkal blbá. To slovo v sobě mělo kus Prahy.

Řekla jste si někdy To jsem měla štěstí!?
Ten den, kdy skončila válka, uprostřed hlučných mexických oslav, se po tamější ulici šoural Egon a neřekl: Fajn, máme to za sebou. Řekl naopak: A víš ty, co se teď budeme muset dozvědět? A tak tomu také bylo. Na ambasádě jsem měla obrovskou mapu, na níž jsem červenou nití vyznačovala, jak postupuje fronta. Když už jsem ty špendlíky mohla vytáhnout, přišly zprávy o matce, sestře, celkem o jedenácti příbuzných. První, co mě napadlo, bylo: Jak to, že jsem zrovna já přežila?

Chtěla jste se po tom všem do Československa vrátit?
Od prvního dne. V Jugoslávii, kde jsme s manželem po válce chvíli žili, jsem se necítila dobře: je to drsná země. Prahy jsem se trochu bála, ale nemohla jsem jinak - když byla tak na dosah...

Změnila se pro vás Praha nějak během druhé světové války?
Vrátila jsem se z roztřískaného Bělehradu a ona tady stála, až na několik ulic a kostelů. Báječný pocit, ale zároveň velice krutý. Město tady bylo, ale ti lidé už nebyli. Trvalo chvíli, než jsem si zvykla.

Jak si zvykáte na dnešní proměnu?
Prahu miluju, a čím jsem starší, tím snad víc. Zastavím se třeba na Jiráskově mostě a vedle těch prvorepublikových domů obdivuju Tančící dům. Lidé kolem mne se diví: Vám se to líbí? A čekají, že odpovím: Hrozný! (smích) Ale mnoho z toho, co pro Prahu bylo typické, už tady není. Kde jsou ty báječné cukrárny, které jsem znala? Není už ani jedna! Z Nerudovy ulice se stal jarmark, ze Staroměstského náměstí pouhá efektní kulisa. Jdete přes Příkopy, a nevidíte jediný český nápis. A co automat Koruna na Václavském náměstí? Stál tam, co jsem na světě. Těm turistům se poněkud podbízíme. Jako by pražský občan nic neznamenal. Což mě ponižuje. A uráží! Zatímco přednedávnem jsem byla ve Francii. Nadchlo mě, že Paříž je stále Paříž. Uvnitř je stále stejná. I v tom nejvybranějším hotelu vám ráno k snídani podají typickou francouzskou snídani. Croissant s kávou.

Co by tomu asi řekl Kisch...
Tomu už podruhé na jeho pražském hrobě ukradli hlavu! Řekněte - co s tím ti lidé dělají? S bronzovou hlavou ze strašnického hřbitova. Sochař prý už pracuje na třetí. Kdyby to Kisch věděl, buď by se rozzuřil - anebo taky ne -, ale hlavně by se chtěl dopídit proč. To on vždycky.

Cítíte ještě někdy Prahu magickou?
Často se mě ptají, jestli se symbióza českého, německého a židovského někdy vrátí. Samozřejmě, že už to nikdy nebude. To je jasný. Němci tu nebudou, víme proč - jsou vedle. Židi vůbec nejsou. Nejsou. Ani vedle, ani jinde. Když jdu večer Prahou - Hrad, Mikuláš svítí, dole šumí řeka. To nemají nikde, ať mi to někdo prodá! Praha je stále nádherná, má svoji atmosféru.

Jak se vám líbí označení poslední německy píšící autorky z Prahy?
To mi přilepili, co? Ale fakticky je to pravda. Myslím, že to není z mé strany hochštaplerství. Ukážu vám deset knih, i když jsem se až donedávna bránila tomu, že jsem spisovatelka. Nemám potřebu si vymýšlet příběh kompletně. Takhle to jde, vyprávět. O lidech, o událostech. A teď mi píšou: La grande dame. Když tedy dáma, tak spíš petit dame, abychom vyšli ze skutečnosti, že... Grande dame pražské německé literatury... hm... grande dame... (Reinerová se usmívá)... Ale zní to hezky, ne?

Spisovatelka Lenka Reinerová.

Spisovatelka Lenka Reinerová.

Spisovatelka Lenka Reinerová.

Spisovatelka Lenka Reinerová.

Spisovatelka Lenka Reinerová.