Reed, mrazivý básník newyorského podzemí

Ostře řezané rysy tváře jako by zrcadlily drsnou poezii jeho písňových textů. Rockový básník Lou Reed, v sobotu již šedesátiletý, v sobě pojí cynickou tvrdost s křehkostí a citlivostí. Mrazivé napětí jeho provokujících songů z něj udělalo kult i v komunistickém Československu, kde byl milován, ač oficiálně zcela neznámý.

Charizma „Homéra newyorského podzemí“, jak jej nazval hudební časopis Rolling Stone, spočívá ve zdařilé kombinaci základního rockového instinktu s literárními ambicemi. Jeho texty, vyprávěné čistým, jednoduchým jazykem, obstojí i bez hudby. Jsou to hodně syrové příběhy o odvrácené straně života.

Za doprovodu řezavých tónů kytary, které se vplétají do slov, referuje podmračený rocker nevzrušeným hlasem o drogách, sexuálních úchylkách a brutálním násilí velkoměstské džungle. Své pravdy odsekává v těch nejholejších větách, až posluchačům běhá mráz po zádech.

„Podzemními“ tématy provokoval duchovní otec undergroundu už v šedesátých letech v USA. S Johnem Calem tam založili legendární kapelu, nazvanou podle šestákového románu The Velvet Underground. Excesům lidského chování zůstal věrný i po odchodu z kapely v samostatných projektech.

Rozpad sadomasochistického manželství například rozebírá na desce Berlin (1973), zásadním kousku rockové historie, kde využil „perfektní“ metafory rozděleného města. Podle Reeda je totiž konflikt, něco rozděleného, právě tím, co se většině lidí na knihách i textech líbí a co tvoří základ veškerého psaní.

Biblí pravověrného rockera je předchozí deska Transformer (1972), kterou mu produkoval další rockový mág David Bowie.

Vévodí jí dodnes největší hit - balada Walk On The Wild Side (Sjeď to z tý drsný strany). Na pozdějších deskách (New York, 1989) poněkud zkultivoval svou extravaganci ve prospěch političtějších témat.

Drsňák Reed dokázal být i citlivým přítelem. K Andymu Warholovi, duchovnímu učiteli „velvetů“, měl blíž než kdokoli jiný. „Andy dodal mé hudbě světlo. Stýská se mi po něm,“ svěřil se jednou v Praze. Spolu s někdejším spoluhráčem Calem složil popartovému králi hold v podobě komorní desky Songs for Drella.

Další Reedovy desky začaly připomínat oblohu, která se projasňuje po bouři. Úsečný a razantní zvuk jeho hudby se zjemňuje až k čiré průzračnosti „diamantové“ akustické kytary na jednom z posledních alb Set The Twilight Reeling. Starší i nové skladby zpracoval s nevídanou křehkostí v projektu Perfect Night Live in London. Rok 2000 však slaví návratem do říše experimentu místy až punkové energie na desce s příznačným názvem Extasy.

Reedovi transvestité, sebevraždy a AIDS se dostali i do amerického Bílého domu, kde jimi svým klidným hlasem bavil na večírku při návštěvě českého prezidenta Václava Havla v roce 1998.

Pověstný postrach novinářů nemá rád, když se jej táží na témata, o kterých zpívá. Nesnáší hloupé otázky - na otázku českého novináře loni v květnu, co bude hrát na koncertě v pražské Lucerně, jen sarkasticky odtušil: Šostakoviče.

Kromě příležitostného fotografování a hraní ve filmech se Reed autorsky podílel na divadelních hrách Time Rocker či Poe-Try. „To je představení na motivy děl Edgara Alana Poea. Napsal jsem text a hudbu,“ řekl rocker, který uctívá Václava Havla jako hrdinu. V devadesátém roce se vydal poprvé do Prahy, aby s ním udělal rozhovor pro časopis Rolling Stone. Zdejší „velvetovský“ kult ho příjemně překvapil. Od té doby je v Česku pravidelným hostem.

Lou Reed živě (1997)

Lou Reed v roce 1976

Lou Reed poslouchá otázky novinářů.

Lou Reed má žízeň.

Lou Reed odpovídá na otázku během tiskové konference.

Lou Reed vzhlíží ke svému plakátu.