Žlutý pes (obal)
Čerstvá novinka Stroj času uvádí desítku songů, z nichž devět v podání téhle kapely už pamatuje málokdo a studiově nebyly nahrány vůbec.
Přestože je Žlutý pes skoro po celou kariéru ztělesněním "hanspaulské verze" jižanského rocku, Stroj času ve své většině vlastně zní spíš jako moderní country. Tedy žádné laciné "kovbojíčkování", ale ležérní soft rock vyloženě amerického střihu.
Stroj časuŽlutý pes Warner Music 2014 |
Zřejmě v tom hraje roli dobrá volba producenta, jímž byl banjista Druhé trávy Luboš Malina, a možná i to, že při nahrávání za zvukařským pultem seděl v Česku zdomácnělý americký kytarista Steve Walsh s nashvilleskými zkušenostmi.
Každopádně album zní velmi kompaktně a přitom dostatečně členitě, aby nejen nepřestalo bavit (dalším bodem k dobru je opět se na výsluní vracející "soudná" elpíčková stopáž), ale zároveň aby svým způsobem popsalo i raný vývoj Žlutého psa.
Protože právě v podstatě chronologickou sestavu kapela při stavbě alba zvolila. Historické fotografie v bookletu (některé skutečně velmi kuriózní) a Hejmovy vzpomínkové glosy tenhle dobrý nápad dokreslují.
Na počátku byl Hlas
Takové byly začátky: Ondřej Hejma a Ivan Hlas
Je všeobecně známo – alespoň mezi posluchači, kteří se o hudební scénu, ze které Žlutý pes vychází – že u vzniku a prvních "štěků" kapely stál společně s dosavadním frontmanem Ondřejem Hejmou Ivan Hlas.
Proto snad také nepřekvapí, že je autorem či spoluautorem poloviny písniček alba. A že dokonce dvě z nich znají i návštěvníci Hlasových koncertů z jeho autorského podání. Jde o ty nejlepší z pěti: Ráno a Známej Filla. Hejma je pochopitelně frázuje o dost jinak než Hlas, rockověji a jaksi "rovněji", ale to absolutně není na závadu, Žlutý pes tak do společného repertoáru otiskuje svou osobitost.
Kytaroví čarostřelci Žlutého psa Jan Martinek a Petr Roškaňuk
Další fáze kapely, už po Hlasově odchodu, začala směřovat k tomu, čím se proslavila – k rockově vyhraněnější tvorbě, poučené jižanskými vzory, jež měli velmi dobře nastudované zejména kytaristé Jan Martinek a Petr Roškaňuk. Tuhle éru zastupuje na albu původní boogie Kanadský blues a hlavně dva převzaté kousky od jižanských klasiků Lynyrd Skynyrd a Molly Hatchet.
Znovu sametově
První "jižanská" sestava Žlutého psa (zleva Petr Roškaňuk, Jan Martinek, Ondřej Hejma, Tonda Smrčka)
Hejma jako textař, a vlastně i zpěvák, je ovšem zasadil do typicky domácího prostředí. Písnička PKS, nazvaná zkratkou někdejší agentury Pražské kulturní středisko, která za minulého režimu zastupovala české hudebníky, ukazuje tehdejší poměry na státem hlídané hudební scéně.
A skladba Praha je zlatá loď je vtipně zrýmovanou zdravicí kolegům z hudební scény, která ve své době balancovala na pomezí oficiality, od Vladimíra Mišíka přes Michaela Kocába až po Jasnou páku.
Do ladění alba možná úplně nezapadá závěrečný song, kterým je bezesporu vůbec největší hit Žlutého psa Sametová. Ačkoli Hejma v bookletu zdůrazňuje, že úvod textu napsal už v 80. letech, jde přece jen o píseň z jiné fáze kapely, než o jaké je zde řeč.
Žlutý pes (pod krycím jménem Tomahawk) v plné palebné kytarové síle: zleva Ondřej Hejma, František Kotva, Petr Roškaňuk, Jan Martinek a Jiří "Plech" Novotný.
Ale ono to vlastně vůbec nevadí. Zaprvé je dobře, že tahle písnička, vlastně krásná oslava pobláznění rock'n'rollem, která se bohužel v 90. letech stala tak často omílaným hitem, že si na ni vybudovali alergii i ti, kterým se zpočátku líbila, po čase opět přichází "na pořad dne".
A zadruhé: její verze s vročením 2014 je velmi dobrým fórem na závěr desky: doprovod zpívajícímu Hejmovi tu totiž obstarává producentova domovská Druhá tráva. A všechno to cvrlikání banja a mandolíny i klouzavý zvuk dobra k Sametové skvěle pasuje. Je výbornou tečkou za albem, kterým osobě dává Žlutý pes po letech vědět s rozvahou a šmrncem starého praktika.
