Ten druhý hrdina vládne životopisnému filmu Životní šance, který po pražské předpremiéře, již uvedl host Plesu v Opeře čili "pravý" Potts osobně, vstupuje do českých kin. Na plátně ho hraje James Corden a zosobňuje typický příklad, jak to končívá, když se do britské produkce vloží vypravěči amerického snu v čele s režisérem Davidem Frankelem.
Přitom úvod se tváří slibně, člověku se vybaví Do naha! nebo Billy Elliot, malé klenoty reprezentující čistě britský dar, kterak spojit sociální půdorys přežívání bez perspektivy s nezdolností jednotlivce - a s humorem.
Hele, panda!
Jenže Životní šance svou nadsázku postupně změkčuje a nakonec přetaví v dojemnou modelovou historku o ztracenci, jenž dobyl svět.
Šikana, zpěv, šikana, zpěv; hrdinův osud v kostce a ve střihovém skoku z dětství do dospělosti má ještě syrovou bezprostřednost, násobenou tichým soubojem mladíkových rodičů o jeho budoucnost. Zejména Colm Meaney coby otec, jenž pořádné chlapy vidí spíš u hutní pece než v opeře, vyloženě perlí.
Životní pravdy
Sentiment si vcelku drží od těla ještě i romantická linie panicova seznámení s dívkou, jíž místo květin daruje baterku a podrobí ji výslechu u rodinného oběda, a také jeho vystoupení v místní soutěži. Za ním laciná pouťová cingrlátka, před ním buranské pivní publikum s výkřiky "Hele, panda!" Načež husté trapno zlomí hlas v přiléhavě zvolené árii Směj se, paňáco.
Ovšem s cestopisnou mezihrou na škole v Benátkách, kde mu Stanley Townsend coby velký Pavarotti vytkne trému, se už hrdina řítí do plačtivého údolí. Zahrnuje až cimrmanovsky přemrštěnou sérii zdravotních protivenství, dále oddanou manželku či rozšafné otcovské rady typu "Život ti nic nedluží, přestaň se konečně litovat".
A když se kronika dovleče k dotyčné šanci, divák zjistí, že vlastně všechno už někde viděl, neřkuli věděl předem. Na rozdíl od originální síly Billyho Elliota, jenž se ke svému snu doslova i filmařsky protančil, poskytuje Životní šance pouze souhrn pozitivních pravd o talentu, vůli, víře. A zpěv, samozřejmě.
Na jednu stranu potěší, že nejde o běžnou popovou superstar, zvláště na italské půdě zní opera sladce samozřejmě. Na druhé straně se však znovu vnucuje otázka, proč se vítězové tolik bojí smíchu, sebeironie, trochy přirozené špíny, která by polidštila jejich svatý charakter trpělivých otloukánků. Přinejmenším filmu by to prospělo.
