Po lepším světě touží i mladičká Zsófia Beinová, dívka z buržoazní židovské budapešťské rodiny, kamarádkami nazývaná Žo. Začne si dopisovat s mladým slovenským ekonomem Oskarem Langerem, komunistou, který ji uvádí do tajů marxismu. Nad stránkami dopisů se zrodí láska – ve dvaadvaceti letech se Žo za Oskara provdá.
Na Slovensku s ním žije jen pár let, narodí se jim dcerka Zuzka a pak rodina před hitlerovským nebezpečím emigruje do Spojených států. Po válce se do Bratislavy vracejí, Oskara k tomu vyzvou jeho komunističtí přátelé. Žo porodí druhou dcerku a Oskar stoupá po kariérním žebříčku – až do roku 1951, kdy ho Státní bezpečnost zatkne.
V listopadu 1952 stojí před soudem jako svědek v procesu s Rudolfem Slánským a spol. „Vrátil jsem se do Československa, abych podle pokynů amerických sionistů prosazoval zde jejich zájmy a abych pracoval proti lidově demokratickému zřízení,“ vypovídá.
Jak Slánský a jeho druzi dopadli, je známo. Langer byl o něco později odsouzen k 22letému žaláři, z vězení vyšel v roce 1960 a o šest let později zemřel. Žo pět dnů po 21. srpnu 1968 emigrovala s mladší dcerou do Švédska, kde žila Zuzka, poměrně známá zpěvačka. V kufříku si odvážela rukopis pamětí, které psala během několika hektických předsrpnových měsíců.
„Věřily jsme, že účel cesty nebude tak nápadný, když nepovezeme auto plné kufrů, proto jsme s sebou vzaly jenom dvě malé tašky. Do té své jsem nacpala na stroji psané texty, novinové články, poznámky a většinu dopisů, které jsme si vyměňovali s manželem během těch deseti let, jež strávil ve vězení,“ píše Žo v úvodu své knihy.
Langerová vystřízlivěla z komunistických ideálů již před manželovým zatčením. Klade si otázky, co je to za stát, „když se mu všichni jeho nepřátelé nevejdou do té spousty žalářů, které tu zbyly po předchozích represivních režimech“. A hlavně – což je snad nejpozoruhodnější věta knihy na adresu komunistů – „proč si teroru všímáme až dnes, kdy se začal dotýkat našeho bezprostředního okolí“.
Ji samotnou vyhodí z práce, oberou o byt a o majetek, přátelé se jí vyhýbají, potlouká se s dcerkami po bezútěšných podnájmech a živí se překlady na cizí jméno. Nic záviděníhodného. Přesto paměti Žo Langerové nejsou uplakanou zpovědí ženy, které svět ublížil. Jsou nabité ironií – vždyť už sám název Žila jsem s oddaným komunistou má v sobě silně ironický aspekt – a humorem.
Mimochodem: podle Langerové „absence smyslu pro humor je základním prokletím socialistického myšlení a vládnutí“. A hlavně oslňuje až krutou upřímností. Týká se nejen politických rozporů. Žo popisuje například několik situací, kdy se měla s Oskarem rozvést nejen proto, že se už dávno názorově zcela rozešli. Neudělala to a rozhodně o tom ani neuvažovala během jeho pobytu ve vězení, třebaže by to mohlo její situaci zlepšit.
Žila jsem s oddaným komunistouAutor: Žo Langerová. Vydal Prostor |
Jeho návrat po amnestii v roce 1960 manželství nevylepšil už proto, že on si navzdory děsivým zážitkům zachoval svou víru. Zkrátka žili vedle sebe až do Oskarovy smrti roku 1966. Langerová dopsala své paměti ve Švédsku v roce 1978, a jak uvedla, chtěla svědčit o životě za železnou oponou, který si mnozí západní levičáci stále idealizovali. O rok později vyšly knižně – anglicky. Následovalo vydání francouzské a švédské. Jen češtiny a slovenštiny se Langerová nedočkala, zemřela v roce 1990 ve věku 78 let.
Slovensky kniha vyšla v roce 2007 pod názvem Vtedy v Bratislave, český čtenář ji díky nakladatelství Prostor dostává do rukou nyní s podtitulem Československo – můj osud 1934–1968. Je to nejen svědectví o příběhu jedné výjimečné ženy, ale i o naší minulosti, na kterou by mnozí rádi zapomněli.
