RECENZE: Bůh jim propal játra! Humor potkal krásu v Zemi medu

Na konci světa, bez elektřiny, vodovodu i silnic, kde tyč omotaná drátkem coby „anténa“ k tranzistoráku tvoří jediný znak civilizace, vznikla Země medu, nominovaná na dva Oscary. Právem.

Až se nechce věřit přirozenosti, s níž kamera proniká do životů jako ze skanzenu. Ovšem tvůrci novinky kin – jde o první celovečerní dokument Ljubomira Stefanova a Tamary Kotevské – strávili s hrdinkou z makedonských hor tři roky, zjevně si získali její důvěru a našli víc než baladu o přírodním řádu.

Zlatá a zelená, určující barvy slunce mezi kamením, se lámou do šera příbytku hodného středověku, kde bliká petrolejka a nemohoucí matka si pod houní stýská: „Ne a ne umřít, dělám ti ze života peklo.“

Mluví k dceři, která se kromě maminky stará o divoké včely, jimž podle tradice nechává polovinu medu a s druhou se trmácí na trh do Skopje. Z výdělku koupí barvu na vlasy, aby se obě zkrášlily, ač není pro koho; žijí samy s kočkou a psem, obě vypadají starší, než jsou, ale přitom vyrovnané, ne-li přímo spokojené s neměnným stavem věcí. 

Když do jejich ticha vtrhnou vetřelci, člověk by čekal obvyklý vpád prohnilého globalismu, jenže dorazí hlučná rodinka se stádem dobytka a s karavanem plným špinavých dětí mezi drůbeží. Také působí jako z jiného století a západní metropole by na ni poslala sociálku, nicméně kočovníci se tváří, že jim životní styl Chanov na kolečkách vyhovuje. A se včelařkou se spřátelí, než začnou napodobovat její podnikání, aniž by ctili letitá pravidla.

Země medu

70 %

Režie Tamara Kotevska, Ljubomir Stefanov

Kinobox: 78 %

IMDb: 8.0

Jestli dosud snímkem probleskoval bezprostřední humor, tady se mění bezmála v grotesku, obdobu Pata a Mata na úprku před žihadly. Ale také ve smutný obraz existence, kdy se rychlý zisk promění za hromadu hamburgerů bez ohledu na hladový zítřek.

Balkán tu ožívá se svým temperamentem, pouťovými zábavami i nádhernou krajinou, jejíž letní idylu vystřídá v zimní pustině noční odhánění vlků. Především však Země medu stojí vysoko nad konfekčními ekologickými agitkami o hodných rolnících a zlých koncernech ničících planetu, neboť věrně sleduje, kde hrozba začíná: zdola, od jednotlivců. A za všechny kazatelské fráze vydá jediná zemitá kletba strážkyně tradic: „Bůh jim propal játra!“