Číst prózy Jiřího Hájíčka je jako vypravit se na chalupu k babičce v parném létě, kodrcavým vlakem rozčísnout krajinu a dotknout se skrze ten řez vlastního nitra. I po návratu domů zůstává uvnitř čtenáře stopa, která ho sice od základů nemění, ale jizví napořád, a když město příliš dotírá, připomene se.
Pod názvem Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku teď vychází průřez autorovými povídkami rozkročený od poloviny devadesátých let až do letoška. Některé mají čtenáři možnost znát už ze sbírky Snídaně na refýži, jiné vyšly jen časopisecky, některé jsou úplně nové.
Dohromady tvoří překvapivě jednotný celek, jejž rámuje jihočeská krajina. Ta se sbíhá v Českých Budějovicích, mnohem častěji ji však odstředivost nese k malým vískám na Vltavě a uprostřed polí. Hájíček ji zalidňuje postavami, přesto právě venkov zůstává hlavním hrdinou, který se skrze své obyvatele a jejich malé příběhy rýsuje v tichosti i dynamice, v odstrčené ublíženosti i v hrdosti na svoji sílu kořenící v orné půdě, s níž čtyřicet let boje proti kulakům ovšem patřičně zamávalo.
Směs lidských osudů
„Jsou tam utopený časy, kdy jsem si ještě myslela, že můj život bude krásnej, že mě něco pěknýho čeká, kdy jsem ještě na něco věřila,“ vysvětluje jedna z postav, proč jezdí se svým otcem na pramici doprostřed přehrady, která s budovatelskou nesmlouvavostí zaplavila jejich vesnici, a co vidí, když zírá skrze hladinu do míst, kde stával jejich domek.
Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačkuautor: Jiří Hájíček nakladatel: Host 364 stran, 329 Kč |
Ale Hájíček není ani náhodou tragik. Často úsměvný, častěji však spíš jen věrně líčí postavičky z hospod, od pásu i ze zemědělských družstev, chlapy, kteří se prolévají pivem, aby maskovali vlastní rezignaci, i venkovské filozofy, kteří viděli, jak se lidi v padesátých letech nechali pro půdu zavírat do vězení.
Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku plní opravdová směs lidských osudů, z nichž žádný nepůsobí nevěrohodně, všechny vyznívají skutečně, plasticky. Hájíček je mistr, stačí mu náznak k charakterizaci člověka i krajiny, jedinou dialogickou výměnou umí rozprostřít zápletku i vystihnout lidskou povahu. Klobouk dolů.
.
