Ovšem film, který do našich kin jde 6. srpna, ve skutečnosti nepohoršuje, neuráží a vlastně ani moc nebaví. Pokračuje v nákaze žánru, jemuž Britové vtiskli nadhled, americkou sentimentalitou.
V nákaze o to okatější, že se stavba Vykolejené až nápadně podobá Deníku Bridget Jonesové. Herečka a zároveň autorka scénáře Amy Schumerová si zkrátka napsala variantu Bridget na vlastní urostlé tělo, ale třebaže ukazuje smysl pro situační i slovní detail, smích jí protéká mezi prsty do slzavého údolí.
Věčný příběh: hrdinka, která si libuje v nezávazném sexu na jednu noc, potká toho pravého a dozná, že si o své hrdé nezávislosti lhala do kapsy. Fakt, že pracuje v cynickém časopisu, už tu také byl, pouze slovník redakčních porad přitvrdil a redaktorky se na toaletě trumfují, se kterou z postav Johnnyho Deppa by se chtěly vyspat.
Sex jako jediný předmět dívčiny konverzace, sex jako jediný předmět zájmu cílové skupiny jejích čtenářů, sex jako jediný předmět hrdinčina volného času. Přitom ve filmu příliš povyku nenadělá. Vynese sice sérii siláckých žertíků, nicméně v posteli se omezí na otřepané průpovídky s poměrně cudnou ilustrací. Celý hlavní vtip tkví v pozérské pubertě, takže když se po jednorázové noci chce muž sejít znovu na obyčejné rande, pro světačky je „divnej“ a chtějí na něj volat policii.
Lehká hádanka
Hlavně však tradiční romantické kolečko – seznámení, sblížení, milování, škorpení, rozcházení, foukání bolístek a smíření – rozvolňují srdceryvné výjevy z hrdinčina okolí, počínaje těhotnou sestrou žijící jen pro rodinu a konče umírajícím otcem, který kdysi opustil jejich matku. Vzpomíná se, vyčítá, přehrabuje pozůstalost a divák přicházející o slíbenou otrlou zábavu se děsí nevyhnutelného objetí všech se všemi.
Ale co jiného čekal, jestliže si apoštolka promiskuity počne dělat výčitky kvůli nositeli všech ctností a bílého pláště, který s dojemným projevem přebírá cenu Lékařů bez hranic? Existují jen dvě možnosti: buď ona ho strhne k neřesti, nebo on ji ke svatosti. Lehká hádanka.
Přesto však Vykolejenou povznáší pár příjemných prvků. Předně potěší, že ústřední pár nesestavila jako obvykle z vítězů soutěží krásy: ona nosí výraz přebujelé Nastěnky z Mrazíka, on – hraje ho Bill Hader – tuctového střízlíka od vedle. Dále tu skutečné basketbalové hvězdy, o něž sportovní doktor oddaně pečuje a které v šatně rozebírají seriál Panství Downton, sice žvaní, zdržují a neamerický divák jejich účast nedocení, nicméně vesměs hrají dobře, s živelností přirozených celebrit, a dokonce s větší dávkou sebeironie než profesionální herci.
A konečně dva okamžiky mají opravdu vtip. Jednak úvod, kdy sestrám coby ještě malým holčičkám vysvětluje otec nereálnost monogamie na příkladu jejich panenek, jednak „film ve filmu“, na který hrdinka zajde do poloprázdného kina. V černobílém uměleckém díle, z něhož prý na festivalu Sundance padli na zadek, venčí psy existenciálně oknírkovaný Daniel Radcliffe, představitel Harryho Pottera. Stejnou metodou „filmu ve filmu“ bavily už Prázdniny pana Beana, ale smíchu proti snobům není nikdy dost.
