Pravda je, že duševní chorobu hrdinovy manželky, ráchající se po vzoru Sladkého života ve fontáně, a současně až příliš doslovnou diagnózu všech těch žen jim může mnohá divačka závidět. Jejich komplex, vysvětluje psychiatrička a s ní Altman, toť výsledek dokonalého, bezstarostného života. Mají vše: peníze, lásku, pohodlí, tudíž ztrácejí motivaci o cokoli usilovat. Chodí na nákupy k Tiffanymu, i když nic nepotřebují, a pro milé slovo k ženskému lékaři, třebaže jim nic nechybí. Sbírají drby a řeší pseudoproblémy: třeba jak prosadit ženské názvy pro dálnice. Pijí, štěbetají, natřásají se v modelech - a jejich muži prchají do chlapského světa v neméně exkluzivním balení, na golf či lovecké výpravy. Jen jedna jediná, Helen Huntová, se zdá být jiná: přirozená, nezávislá, soběstačná. Ale zase až moc nezávislá, zjistí dr. T v hodině H, kdy už ho drtí všechny: jeho dcery, neteře, švagrová, pacientky i sestřičky. Kde najít únik?
Robert Altman v tomhle filmu zkrátka rozdává karty velmi přímočaře; ani ve svatebním finále nenahlédne poločas rozpadu rodiny tak drtivě jako ve své slavné Svatbě. Gere není štvancem, nýbrž postrkovaným panákem, a podobně režisér už nežene hrdiny k sebevýprodeji na ostří nože - z nesmlouvavého analytika se mění ve smířlivého pozorovatele. Nakonec za něj největší díl práce odvedou vlastně ty štěbetavé, ufňukané, dryáčnické slípky, které nezavřou klapačky ani při intimním vyšetření a v čekárně dovedou nadělat paseku jako hejno domovnic. Z toho ječivého sboru opravdu rozbolí hlava, aniž však překřičely strach z prázdna vroubícího jejich životy.
Z filmu Dr. T a jeho ženy. |