Nahrát desku s big bandem byl pro Vojtěcha Dyka zcela logický a podle výsledku soudě také přirozený krok. Už v době, kdy recesisté z Nightwork chystali své poslední goodbye v O2 areně, objížděl republiku s brněnským B-Side Bandem, čímž si nejen rozšiřoval hudební záběr, ale budoval i odlišnou fanouškovskou základnu.
DeskaVojta Dyk a B Side Band |
Na „disku“ přitom dosud měli zachycenou jenom živou podobu show složenou převážně z přezpívaných standardů a známých melodií. Nyní Dyk s big bandem splácejí dluh – na cédéčko pojmenované prostě Deska natočil jedenáct věcí, které vesměs napsali tuzemští autoři jako Boris Urbánek nebo Ondřej Brousek. A které swingují, jako by tu byly už léta.
Psí věrnost
To je zároveň plusem i minusem Desky. Žánrová věrnost tu má vyloženě psí charakter, několik odboček k funky, které si Dyk piloval v Nightwork, totiž není žádným velkým uhnutím ze zvolené formy.
Album na krátkou dobu oživují, ale současnému uchu a fanouškům mnohdy cílené hudební sprostoty, kterou předváděl se svou bývalou formací, může Deska i tak znít vzdáleně. Jako nablýskaná připomínka zašlých časů bez diskoték, kdy mělo slovní spojení populární hudba trochu jiné významy.
Neznamená to, že by tenhle brněnský odlesk Velkého Gatsbyho byl jen bezduchým plněním vyfantazírované formy z éry, již protagonisté Desky nezažili. Podobně jako u předchozího živáku jde bezpochyby o nahrávku, ze které je cítit radost z hudby a jejího hraní. Forma B-Side Bandu je nezpochybnitelná, písničky mají skvělou energii. Celkovému vyznění dopomáhá i přesný mix a sound, který v sobě má jiskru světovosti. Tu dotahuje svým vokálním projevem i Dyk, který na desce na několika místech exceluje v rozsahu i schopnosti práce s výrazem.
Hudba pro hudbu
Jenže v tom, že se na desce sešli muzikanti, kteří skvěle ovládají své nástroje, tkví paradoxně i jedna z jejích slabin. Řadu ze skladeb budou návštěvníci Dykových předešlých turné znát z živého provedení, na kterých má logicky své místo vtipkování i exhibování.
Zábavné momenty a odbočky, které se osvědčily na pódiu, se ale na Desce vůbec nikam neposunuly. Dykova vokální exhibice ve vsuvce písničky My French Honey, v níž paroduje různé jazyky a národnostní stereotypy, možná při prvních pár posleších rozesměje. Ale z vydávání výkřiku „nigiri sushi“ za japonštinu či „přepnutí“ big bandu na dechovku časem a s dalším přehráváním začne působit když ne trapně, tak samoúčelně. Pokud to byl pokus rozbít jistou akademičnost, kterou v sobě bigbandové provedení má, bez spojení s publikem dopadl dětinsky. A zbytečně tak shazuje lehkost a přirozenost, které Dyk na zbytku desky předvádí.
Důležitou roli hrají také texty. Dyk má i díky herecké průpravě působivé interpretační schopnosti. Přestože čeština není pro big band přirozeným jazykem, dokáže „prodat“ i úplné obecnosti jako „život je tím, co jeden dává a co si druzí mohou vzít“ či „sny se musí žít“. Jinde a od někoho jiného by to znělo jako banality, ale Dyk tahle slova v písni Tržnice světa dobře zasazuje do pozlátkového prostředí bigbandových tančíren, kde teče proudem šampaňské.
Úskoky k angličtině
O to zbytečněji pak působí jeho úskoky k angličtině, ze které je naopak herectví cítit až příliš. Dykovu hraní si s jazykem a zpěvem v cizí řeči, která mu evidentně není úplně vlastní, chybí ta sympatická frackovitost a elegance. Upadá do pouhé nápodoby. Není to žádná velká vada na kráse, protože od swingových desek posluchači čekají spíš pohlazení než kdovíjaký světonázor.
Vojtěch Dyk přesto na sólovou dráhu vstupuje sebevědomě – ve stylu, se kterým slaví úspěchy Michael Bublé nebo Robbie Williams. A je sympatické, že na rozdíl od nich nevsadil na jistotu v předělávání Franka Sinatry a spol., ale na původní materiál. I tak se však nabízí otázka, co dál. Ve swingu se našel, ale pro střední proud jako takový ještě Dyk skrývá nevyužitý potenciál.
