Ač se kniha tváří jako Čerepkové životopis, pojala ho Horáčková vlastně jako téměř detektivní pátrání po básnířčině osudu, jakoby v přímém přenosu se tu skládá jeden z nejšílenějších příběhů. Z nechtěného dítěte se valchou dětských domovů stane básnický zjev, jenž uhrane desítky mužů, zmizí v emigraci a do smrti hledá, jak žít.
Beatnice, alkoholička, živelPřečtěte si ukázku z knihy o Vladimíře Čerepkové  Obal knihy Beatnická femme fatale |
Svoji cestu začíná Horáčková v básnířčině pařížském bytě, po její smrti se pak vydává od pamětníka k pamětníkovi, aby složila komplikovaně roztříštěné střepy v obraz, který dá smysl.
Čerepková pábila, svůj osud si na některých místech přibarvila, aby na jiných zase obrousila příliš krutou pravdu. Podobně se to má i se vzpomínkami lidí, kteří ji znali – každý má svoji vlastní paměť.
Horáčková předkládá jednotlivé verze a plete z nich nesmírně poutavé vyprávění. Tohle je nejvyšší příčka, takhle má dobrý životopis vypadat. Horáčková navíc mísí rozhovory s úryvky z dokumentů, které důmyslně frázuje, aby nenudily, sama, už poučena, vede čtenáře složkami, úředními dopisy, stížnostmi na řádící dívku i lamentacemi, kterými dětské domovy zásobovala Čerepkové matka.
Lidé, služebníci představ
„Bylo to, jako když mi v těle taje led a roste dravá ryba,“ píše Čerepková o svém dospívání v jedné dříve nepublikované básni, kterou Horáčková objevila v deskách filmaře Tomáše Škrdlanta. Dnes starý pán Čerepkovou v šedesátých letech vlastně objevil, jako student FAMU točil cvičení o dětech z pasťáku a vlastně jen souhrou náhod se mu do rukou dostaly básně, které chovanka Čerepková coby šestnáctiletá a už notně otlučená životem psala. Vzal je Františku Hrubínovi, se kterým točil, a tomu bylo jasné, o jaký talent jde – což netušila ani sama mladinká autorka, psala z vnitřní nutnosti, ne aby ji někdo publikoval.
Horáčková pátrala v archivech, na půdách dětských domovů, zpovídala Juraje Jakubiska, jenž o uhrančivé Čerepkové natočil jeden ze svých prvních filmů. Mnohokrát se setkala s bývalou manželkou Vráti Brabence Marií, s níž básnířka strávila mnoho dívčích i dospívajících let na toulkách olšanskými hřbitovy, lesem, městem i po hospodách. A také s Čerepkové francouzským přítelem Pierrem Helzelem. Zpovídala Pavla Landovského, Jiřího Stivína, Inku Machulkovou.
Vladimíra Čerepková - Beatnická femme fataleautor: Alice Horáčková nakladatel: Argo 416 stran, 398 Kč |
Některé rozhovory jsou čistě dokumentární, jiné mají velkou interpretační hodnotu – třeba když filmař Lubor Dohnal říká: „Vzpomínky jsou naše stylizace a ostatní lidi strkáme do svých životů jako služebníky našich představ.“ A jiné jsou „jen“ šíleně smutné. Mistrovské je pak hlavně interview, které dala Horáčkové sama Čerepková.
Byl to vlastně poslední její rozhovor před smrtí, v němž nemluvila jen o poezii, emigraci a životě básníků, vyprávěla o svých největších bolestech a zoufalstvích, o čekání na dopisy nebo na návštěvu matky v dětském domově, o pasťácích a o tom, jak se láska k mizející mámě mísí s nenávistí – což je téma, které jinak nikdy neotvírala. A také o tom, jak jí její potřeba psát pomáhala z životní bezvýchodnosti. „Psaní je pro mě všechno, psaní mi umožnilo žít.“
