RECENZE: Pouhý popis mrtvého do života nevrátí. Ani na papíře

Nejdřív Anežka (2015), pak Houbařka (2018) – a teď Rekonstrukce. Spisovatelka Viktorie Hanišová (1980) vyslala za čtenářem třetí prózu, které dominuje ženská hrdinka.

Spisovatelka Viktorie Hanišová | foto:  Petr Topič, MAFRA

Jenže jaká hrdinka: neúplná, rozbitá, zoufale hledající. A nakonec nacházející. Jednou vztah k adoptované dceři, podruhé k vlastnímu otci – a potřetí?

Třísetstránková Rekonstrukce otvírá téma, z nějž běhá mráz po zádech: matka-vražednice. Respektive otázku, jak je možné, že ta, která dala život svému dítěti, mu jej jednoho dne zase sebere.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

V Rekonstrukci se děje přesně to, co stojí v titulu. Hrdinka, návodně modelovaná jako studentka architektury, se snaží nakouknout do hlavy vlastní matce, která za sebou nechala jednoho dne dvě mrtvoly: jednak svoji, jednak svého syna, hrdinčina mladšího bratra.

Pátrá v nejrůznějších kontextech, hledá souvislosti; jenže pořád nic, jen další otázky. Bere si na pomoc psychologii, filozofii, hledá paralely v dějinách, pátrá ve vlastních snech, na internetu, zažongluje se spikleneckými teoriemi; vyzpovídá kriminalisty, příbuzné, otce, který po dvojí smrti totálně vypadl z kola ven a rozložil se v alkoholu.

Nezvratný osud?

První čtvrtina knihy má skvělý spád, autorka vstupuje suverénně na scénu, rozbíhá příběh. A činí tak s řemeslnou jistotou, byť stylem realistickým, neobrazným, prostým jakýchkoli fantazijních, hravých či experimentálních výbojů.

Mezitím sice hrdinka zraje, osamostatňuje se, nachází partnera pro život a má s ním dítě – ale po úvodním vydatném soustu je to najednou trochu málo.Žánrově jde o psychologickou prózu s prvky thrilleru a detektivky. Jenže pouze v první a poslední čtvrtině.

Příběh dějově vázne, rozbíhá se náhodně k jednotlivým scénám, které pohasnou dřív, než se stihnou rozhořet a osvítit z nového úhlu hlavní téma.

Rekonstrukce

65 %

autor: Viktorie Hanišová

nakladatel: Host

Zůstane nakonec jen hrdinčin strach, že by se psychologický vzorec mohl opakovat. Že jde o nezvratný osud. Že svět se řítí do ďáblovy řiti a smrt je pro děcko vlastně vysvobozením.

Viktorie Hanišová si novinkou vybrala oddechový čas. Rekonstrukce chce mnohem víc, než na co stačí. Zvolené téma je totiž k nesnesení těžké, nejednoznačné, unikavé.

A brousí si na ně zuby melodrama a kýč. Jim se sice autorka vyhnula, ale na hlubinu se nevydala. Zůstala na bezpečné mělčině popisu. A popis mrtvého do života nevrátí.