RECENZE: Venkovský učitel. Prostě dobrý film

Bohdan Sláma završil trilogii o hledání lásky zralým filmem Venkovský učitel. Přináší skvělé herce v nevšedním milostném trojúhelníku.

Venkovský učitel klame tělem. Podle názvu se tváří starosvětsky až obrozenecky, ale o rozšafném kantorovi sbírajícím národopisné báchorky rozhodně nevypráví.

Titulnímu hrdinovi určil menšinovou sexuální orientaci, což ve školství vypadá velice provokativně, ale o senzaci tu nejde ani náhodou. Venkovský učitel je prostě dobrý film o nekonečných variacích citu, což bohatě stačí.

Režisér Bohdan Sláma sice zrušil původní plán, že Venkovským učitelem svou trilogii o hledání lásky definitivně ukončí, ale volný triptych jím prozatím vrcholí. Příběhem ne tak všeobecně sdělným jako Štěstí ani výrazně stylizovaným jako Divoké včely, ale zato filmařsky vybroušeným, opřeným o starý dobrý milostný trojúhelník. Ostatní postavy se vejdou pod termín „a další“.

Pomalu a podmanivě
Přitom některé zanechaly na miniaturním prostoru zásadní podpis i význam. Platí to zejména o hrdinových rodičích v podání Zuzany Kronerové a Miroslava Krobota, jimž hořká groteskní zkratka plně stačí, aby měl divák prostředí určující vývoj jejich syna jako na dlani.

Venkovský učitel

80 %

ČR, 2008, 126 minut

Režie Bohdan Sláma

Hrají Pavel Liška, Zuzana Bydžovská, Ladislav Šedivý, Marek Daniel, Miroslav Krobot

Streamovací služby: Max (CZ zvuk)

Kinobox: 72 %

IMDb: 6.9

Právě odtud, ale hlavně před svými milostnými prohrami utíká hrdina Pavla Lišky z pražského gymnázia na vesnickou školu - další dojemný intelektuál s kufrem knih a s naivní představou, že v čistém jednoduchém rytmu venkova najde i svůj vnitřní klid.

Jenže do jeho uzavřeného světa naopak vtrhnou noví zneklidňující lidé: farmářka alias Zuzana Bydžovská a její sedmnáctiletý syn v podání Ladislava Šedivého. Spřátelí se, ale pod povrchem už to vře: zatímco žena miluje učitele, učitel touží po jejím synovi. A jednoho dne je touha silnější než všechny zábrany. Jizvy utrpí všichni tři; mohou se ještě vrátit k modelu pospolité rodiny?

V sevřeném dramatu působí trochu uměle jen způsob, jímž mu Sláma dodá roznětku. Pošle do vsi hrdinova exmilence, typově přesného Marka Daniela, který pak s sebou za svody velkoměst odveze dívku farmářčina syna, čímž mladíka zraní, vykolejí a nepřímo ponechá napospas péči provinilého učitele. Získá tak sice barvité výjevy z vesnické tancovačky, ale vztahy, jak je Sláma rozehrál, by do stadia kritického zlomu dospěly i bez „urychlovače“ zvenčí.

Podmanivost snímku totiž paradoxně pramení z jeho pomalého rytmu dní, jímž si netrpělivého diváka tiše opřádá. Idyla venkova si nepomáhá levným romantizováním, hudba zní jen vzácně, ale pak funguje dokonale. Historka jako vždy u Slámy by nebyla k uvěření, kdyby ji shrnul ve dvou větách, ale díky tomu, jak je vystavěna a zahrána, jde kino bezděčně s ní.

Od první vteřiny provází kamera hrdiny v dlouhých krouživých záběrech beze střihů, i za tu cenu, že se obraz při pohybu z tváře na tvář rozostří. Ale nevadí to: jako by si divák u okénka peep show jen vyměnil zamlžené brýle, ale svůj zrak ani na okamžik neodvrátil.

Tak důvěrný styl vyprávění už si samozřejmě nevystačí s neherci, na něž Sláma dříve sázel; vyskytují se i ve Venkovském učiteli, ale jen v lehce folklorních epizodách, kde se nejistá neumělost více či méně snese.

Existuje však výjimka, ne-li objev: Ladislav Šedivý v nanejvýš citlivé roli farmářčina syna. Tolik přirozené čistoty a zranitelnosti může předvést asi opravdu pouze člověk hereckým školením nepolíbený a nejspíš jen jednou za život.

Jasná sázka na Lvy
A Liška s Bydžovskou? Jasná sázka na příští České lvy. Liška tu konečně svléká úbor dojemných cvoků: je dokonale zkázněný, aniž potlačuje přirozenou inteligenci a kultivovanost své postavy. Nese si odstup vstřícného, ale zdrženlivě vědoucího vetřelce v místní hospodě; napije se s nimi, uctívají ho, ale nikdy nebude „jejich“.

V několika okamžicích, třeba za kalného rána po pitce, je Liška vyloženě krásný, ale neútočným neuvědomělým způsobem. A v málokteré milostné scéně se vidí tolik touhy, něhy, strachu i pokušení naráz, s milimetrovou mírou vzrušení i zahanbení, jako nese Liška v očích.

Totéž platí pro Bydžovskou. Je požitkem sledovat její proměny, nakřáplý hlas, do nějž pašuje zdání veselosti, nejistotu, když objeví vlastní zamilovanost, i předstíranou vyrovnanost, když ji Liška odmítne. Bydžovská vyzrává v královnu hereček a královskou zbraní je jí samozřejmost, životodárná podstata a síla ženství. Na ní stojí konečné smíření z tohoto, nikoli nebeského světa.

Avšak ani Venkovský učitel není dokonalý. Chlapcův vzdorný útěk vede přes Německo asi jen z vůle koprodukční smlouvy, do druhého plánu vedle rázovitých pivních figurek pronikla klišé jako smrt místní stařenky či likvidace jejího majetku. A pak je tu ještě Slámova libůstka: archaická stylizace současného venkova.

Tvůrce Václava Jiří Vejdělek s představou vesnice, kde s králíkárnou z trosek trabanta žije moderní plazmová televize v přirozené symbióze, je pravdě blíž než Sláma, kterému se „sociálka“ prostě líbí a hodí; stejně jako Západu, jenž se pak může nad chudým Východem rozlítostnit. Ve skutečnosti však Sláma potřebuje dřinu se studnou jako symbol - co by zahrál s pohodlným vodovodem?