Recenze: Velké dítě po francouzsku

21. září 2001 9:42

Kdyby někdo shrnul v několika věcných větách příběh Amélie z Montmartru a natočil podle nich film čistě realistický, vznikl by kýč jedna báseň: pohádka o plaché Popelce, která za dobré skutky nakonec lásky došla. A kdyby strohý děj rozebral moralista, dospěl by k názoru, že činy Amélie, ač vedeny těmi nejlepšími úmysly, hraničí leckdy s trestním zákoníkem - od vloupání přes padělání dopisů až po sousedské šmírování. Z jeho pohledu zasloužila by aspoň naplácat jako nezvedené děcko.

Jenže Jean-Pierre Jeunet, režisér až s čarovnou představivostí, záměrně líčí Amélii právě jako velké dítě, takovou francouzskou sestřičku Forresta Gumpa. Záměrně děj neustále zcizuje, komentuje z odstupu i žertovně "globalizuje" - podobně jako americká Magnólie, v níž souhra náhod také naznačovala jistou osudovost. Ona glosátorská vzdálenost vypravěče, ač časem trošku monotónní, brání sentimentu, aby se rozlil po plátně. A především: Jeunet záměrně stvořil svět, který se tomu skutečnému sice podobá, ale zalil jej zlatavými tóny pohádky - svět mírnější, klidnější a pospolitější, v němž se s tichou samozřejmostí dějí zázraky. Sochy spiklenecky mrkají, fotky z automatu mluví, zahradní trpaslík zdánlivě cestuje po světě a v televizních zprávách nahrazuje mrtvou princeznu Dianu ve svých představách právě Amélie coby nová oběť charity - neboť pro roli dobrodějky se hrdinka jednoho dne rozhodla.

Zní to nadneseně? Snad, ale Jeunet svou aktérku důvtipně představuje od okamžiku početí přes osamělé dětství, kdy se neurózou rodičů nakazila i akvarijní rybka; po matčině bizarní smrti pak zůstala dívenka v izolaci od vnějšího dění, odkázána na říši "ulítlých" snů. Už v úvodu se tedy hebce protnou groteska a jímavost, dvě pocitové základny snímku, už v úvodu si divák hrdinku zamiluje; v duchu ji nazývá Amálkou a vidí v ní ptáče vzbuzující ochranitelské pudy i poté, co dospělá kráčí ulicí. Po pařížsku nevtíravě šarmantní, a přece stále zranitelná víla po kotníky v ponožkách a bagančatech.

Metody, kterými se Amélie vkrádá do života svých známých, aby nešťastným pomohla a protivné vytrestala, jsou zábavné, účinné a originální, neboť v sobě nesou hravé uvažování dítěte. Ale sama dlouho jako by stála mimo, duchem nepřítomná; problém nastává, když svou šarádu připomínající orientační závody pro školáky přenese i na objekt vlastní zamilovanosti. Soukromou strategii Amélie opravdu překombinuje - a s ní i režisér Jeunet. Tady si už doslovně vypomáhá postavou moudrého kmeta - malíře, jenž žije v osamění kvůli fyzické křehkosti a Amélii vysvětluje, proč ona musí překonat křehkost duše. Ale v té měkké, podmanivé náladě i tuhle berličku filmu odpustíte. "Víla Amálka z Paříže" chce být pozitivní, bavit, hladit, milovat drobné radosti dne, umět naslouchat, pátrat po drobných tajemstvích a nahrávat snílkům. Možná to všechno není pravda, ale člověku to dělá dobře.

Servisní článek o filmu najdete ZDE.