Před dvěma lety v Thorovi se na nebesích vznosně řečnilo, na Zemi (opatrně) žertovalo, na obou místech počítačově válčilo.
A základní model se nemění ani poté, co divadelník Kenneth Branagh předal režijní vedení tvůrci seriálů Alanu Taylorovi. Premiérový Thor: Temný svět postrádá osobitost.
Zbavil se jevištní deklamace, ale nahradil ji konfekcí televizních fantasy. Především však nadále platí, že sága nevychází z původního mýtu, nýbrž z komiksu, k čemuž se "dvojka" hlásí ještě vehementněji.
Kdyby hrdinův nezdárný bratr Loki v pobavené nadsázce Toma Hiddlestona občas cynicky nešpičkoval, divák mimo rodinu fanklubů by se ukousal nudou. Nesčetné bitvy opisují módní zaklínadlo temnoty bez vlastního vkladu, které místo děsu nese jednotvárnost; zrůdičky ani nálety od Hvězdných válek příliš nepokročily a nezajímavá zápletka kolem Thorovy lásky v podání Natalie Portmanové připomíná humpolácké vymítání ďábla.
Navíc chybí Stellan Skarsgard, jehož potrhlý vědec vnášel do figurkářského postávání před trikovým pozadím alespoň drobnou komediantskou stopu; ke slovu se dostane až v druhé půli a spíš okrajově.
Na druhé straně se právě mezi smrtelníky na londýnské půdě znovu dostavuje namátkový humor - Thorovo kladivo na věšáku nebo epizodní pocta ve scéně z psychiatrie.
Ale klíčovou část Temného světa zaberou opět digitální zázraky včetně působivého obrazu pohřebního rituálu nad nočními vodopády, a hlavně hlučné demoliční čety, které v bojůvkách poboří říše dávných bohů i současné město nad Temží. Komiksové řemeslo se zkrátka nepohnulo o píď - jen za milé odlehčení v podobě Kapitána Ameriky si proti minulé známce může pět procent přidat.
18. října 2013 |
