The Prodigy by už díky pětadvaceti křížkům na krku mohli působit jako hudební inventář. Trojice, jejímž mozkem je producent Liam Howlett, vzešla z kvasu svobodných technoparties devadesátých let a typické britské punkové estetiky i přístupu. Přestože na jejich rukopisu, stylu a skladatelských postupech se toho od té doby vlastně moc nezměnilo, zní jejich šestá řadová deska čerstvě a aktuálně.
Co se energie týče, povedlo se jim dokonce natočit dost možná nejlepší album od dob The Fat Of The Land, tedy určující desky, na níž propojili rockovou neurvalost s tanečním hédonismem s takovou grácií, že ještě dnes mohou být zároveň hlavními hvězdami elektronických festivalových pódií i svou povahou rockových přehlídek, jako je tuzemský Trutnoff, kde letos v rámci svého turné desku The Day Is My Enemy představí.
Stačí, aby Keith Flint v singlu Nasty zaštěkal nestoudnou mantru utopenou v agresivních, nevybíravých a přitom hybných bicích a samplech, a je zřejmé, že The Prodigy ještě nevyřvali poslední slovo.
The Day Is My EnemyThe Prodigy |
A to i proto, že Howlett má nejen dobrý přehled v tom, co na lidi zabírá při živých koncertech, ale i o současném hudebním dění. Dobrým příkladem je hit Ibiza, výsměch instantním dýdžejům, v němž hostuje ostrovní fenomén Sleaford Mods. Temnota, násilí a další „zlé“ věci The Prodigy i dnes zhudebňují s neuvěřitelnou samozřejmostí a očistným výsledkem. Jen jejich novinku není radno poslouchat za dne. A natož potichu.
