Cura se předvedl jako vtipný a pohotový bavič. Obrátil se na přítomného prezidenta Klause s prosbou, zda by si hudebníci mohli sundat saka (svolení dostali), popsal divákům nebezpečí, jaké při open-air koncertech představuje pro zpěváky létající hmyz, a závěrečný přídavek (Nessun dorma z Turandot) přirovnal k písni New York, New York, bez níž nemohl skončit žádný koncert Franka Sinatry. A protože Cura též rád diriguje, převzal od Maria de Roseho při mezihrách vedení Symfonického orchestru ČRo.
Jako nenáročná zábava složená ze známých árií, počínaje Leoncavallovými Komedianty přes Verdiho Othella až po Pucciniho Tosku a Madame Butterfly, plynul koncert příjemně. Jiná věc je však umělecký dojem. Koncerty pod širým nebem mají jistě svá specifika, k nimž může patřit i nazvučení. Jenže zvuk, který se v tomto případě valil do relativně malého prostoru hlediště, působil brutálně a poslouchat ho bylo nepříjemné.
Za co vedro nemůže
Také výkony může venku leccos poznamenat. Jenže Curův přístup ke zpěvu, jakkoli se zdá efektně temperamentní, byl vždycky uniformně silácký. I teď se ukázalo, že kultivovanost a variabilita není jeho silnou stránkou. Mikrofon možná zastřel fakt, že hlas je příliš vzadu v hrdle, zvýraznil však třeba, že piana Cura více šeptá než zpívá. A na sopranistku In-Hye Kim, o jejíž skutečné kariéře se nešlo mnoho dočíst, tím víc prozradil násilné tvoření tónů a vůbec špatnou techniku. Za tohle vedro nemůže.
Hodnocení MF DNES: 60 %
