On je až příliš pozitivní, ona až příliš krásná, jejich dům až pohádkově uklizený a dětičky až nebezpečně roztomilé. Všichni se k sobě chovají laskavě, vstřícně, zodpovědně - až moc na komedii, za kterou se film Táta je doma vydává.
Jen Wahlbergův dobrodruh, který dětem připadá zábavnější než nudný otčím, přináší problém, ovšem v podobě krotké zákopové války. Neváhá děti uplácet tu psem, tu pohádkou, tu dvacetidolarovkou. A hlavně svého soka zesměšnit.
Dejme tomu, že slovní přebíjená tatínků v dětském pokoji vyloudí první úsměv, druhý obstará jméno olezlého psiska ze stoky Tumor, třetí vyloudí očekávané bum bác usedlého otčíma na protivníkově motorce pro silné chlapy. Ale dál?
Dál už se ani nechce přemýšlet, jak se oči klíží. Mravokárná televizní historka prostě na plátně skomírá repliku od repliky, jako by aktéři teprve nastoupili kurz herectví a režisér Sean Anders se od svého Návratu blbýho a blbějšího nezasmál.
Svých pár minut slávy si film užil během amerických Vánoc, dál už se trmácet opravdu nemusel. Beztak působí tak líně, bezmocně a unaveně, že by ho divák nejradši popostrkoval, aby se konečně všichni měli rádi a mohlo se jít domů.
