V roce 1971 vydalo nakladatelství Albatros v nákladu čtyřiceti tisíc kusů útlý velký sešit, který se jmenoval Pan Buřtík & pan Špejlička. Zdeněk Svěrák v něm popsal humorné setkání tlustého a tenkého, kteří se stanou kamarády a začnou jako "směšná dvojice neboli komické duo" vystupovat v cirkuse.
Pro velký úspěch knížky vyšlo o rok později ještě pokračování. Po téměř čtyřiceti letech se Svěrák nechal nakladatelem umluvit a k původním textům dopsal ještě jeden, ten nejdelší. Všechny tři nyní vycházejí v knížce, kterou ilustroval Jiří Votruba.
Chce to trochu troufalosti i umu – naroubovat na dávný řez nový výhonek tak, aby to nebylo moc poznat. A docela to vyšlo, alespoň je ten časový předěl méně patrný než ve Svěrákově předchozí knížce Povídky, která podobně spojuje začínajícího a stárnoucího autora.
Ten ostatně své postavy stárnout nenechává a nebýt jedné zmínky o lékárně, která se má přeměnit v hernu, ani by se v textu příliš neodrážela současnost.
Pan Buřtík a pan Špejlička jako audioknihaStáhněte si pohádku od Zdeňka Svěráka za 99 Kč na knihy.idnes.cz |
Pohádkové přesmyčky
Stylová návaznost možná šla Svěrákovi i proto, že se v psaní pro děti "cvičí" vlastně neustále, ať už v písňových textech, minioperách, pohádkách, či kratších prózách.
Spojuje je staromilská noblesa, rozverný humor i záliba v jazykových kotrmelcích a přesmyčkách. Mnohé berou za slovo ustálené fráze i přísloví ("spát se slepicemi" se chodí skutečně do kurníku) nebo se nechávají – jako třeba v případě minioper o Budulínkovi, Karkulce a dalších – inspirovat osvědčenou českou pohádkou.
Trochu to platí i o Svěrákově novince, v níž by se daly hledat paralely s příběhem o Hloupém Honzovi. Buřtík se Špejličkou jsou totiž dobromyslní nešikové (tak trochu jako Pat a Mat), kteří putují světem a do pořádné práce se moc nehrnou. Ale zase se jen tak něčeho nebojí a ztřeštěné nápady jim proti vší logice nakonec vyjdou.
Jen klopte!
Zároveň Svěrák "klasiku" aktualizuje po svém a příběh posouvá až k pohádce lehce cimrmanovské. Nalezená štěňata tu například pojmenuje Pocem, lékárnu mění v lekárnu a zlodějům přisoudí synchronizaci i v tetování – první má na paži Jack a ten druhý – Pot.
Absurditu však Svěrák umí pěstovat i v situační komice. Například pan Buřtík, který kvůli svým nadměrným proporcím neprojde ani dveřmi vlaku, cestuje jako spoluzavazadlo ve služebním voze, který má dveře jako stodola. Pan Špejlička mu chce to utrpení zpříjemnit a na bednu připíše varování "Neklopit!". Jenže kamarád namítá: "To nepište, ať mě raději obracejí, neboť nevydržím dlouho v jedné poloze." A tak nakonec na bedně výslovně stojí: "Klopit!"
I když námět knížky není v zápletce nijak objevný a některé pasáže by šly zhutnit, Svěrákovo zpracování dělá z Pana Buřtíka a pana Špejličky příjemné počtení o jednom přátelství, které pobaví i dospělé. Ale co je možná důležitější, je to také oslava hravosti a odvahy, které vítězí nad vším zoufáním a nejistotou.
Zdeněk Svěrák: Pan Buřtík a pan Špejlička
Nakladatelství Albatros, Praha 2010, ilustroval Jiří Votruba
64 stran, 249 korun
HODNOCENÍ MF DNES 70%
