RECENZE: Jak je Šumné stopy vedly až k českým hrncům v Pánovi prstenů

Někdo jejich naivistickou hravost miluje, někomu se rýmovánky Davida Vávry v Šumných stopách už možná omrzely, nicméně také v nových dílech, které ČT nasadí od pátku, odlišují cyklus od ostatních cestopisů.

David Vávra v cyklu Šumné stopy | foto: ČT

Navíc premiérové epizody pátrající po práci krajanů u protinožců znovu nastolí úžas, kolik věcných informací dokážou Vávra s režisérem Romanem Lipusem vykutat a vtěsnat mezi bavičské výstupy. Jeden objev pak zaslouží samostatnou zmínku.

Mirek Smíšek, první profesionální novozélandský keramik a nositel Řádu britského impéria, totiž vytvářel nádoby pro slavného Pána prstenů. Jeho žena líčí, jak si to pokládali za čest, jenže netušili, že postupně si filmaři objednají sedm set kousků. A Vávra se může stylově převtělit v čaroděje Gandalfa.

Občas diváka popohání zvědavost, jak se vlastně Vávrův průvodce nalíčený domorodými barvami či pádlující v kánoi dostane k původní podstatě pořadu opřené o vlastní profesi, tedy k architektuře. Ale svede to.

Archivní fotografie i načrtnuté obrázky vroubí kroniku datovanou od půle 19. století, kdy 83 občanů Chotěšova vyrazilo z nádraží ve Stodu přes moře a po první hororové noci v palmové chýši si do dvaceti let vystavělo vesnici jako doma – s prvky koloniálního stylu.

Podobně i v Austrálii odhalují Šumné stopy pozoruhodné osudy rodáků z uprchlických vln spojených se světovými válkami i s nástupem komunismu. Vily, nábytek, předměty inspirované uměním Maorů; antropologa či sklářského výtvarníka.

Šumné stopy

70 %

David Vávra a Radovan Lipus, Austrálie a Nový Zéland. ČT 2019

Zkrátka osobnosti, jimž se v nové vlasti dostalo poct včetně státního pohřbu. Přičemž s veršotepeckou stylizací komentáře musí smířit přinejmenším odzbrojující věta: „A byl by v tom čert, abych nenavštívil Perth“.