Jedna velká špeluňka
Právě po letech se pak odehrává klíčová část díla, jímž se Thomas Vinterberg přibližuje své slavné Rodinné oslavě. Minulým filmem Když se muž vrací domů se sice odklonil ke komedii, což fanoušky znejistělo, zato Submarino opět sleduje drtivou krizi rodiny a znovu těží ze stylu Dogmatu 95 – slibu filmařské čistoty, jejž v manifestu stanovili dánští režiséři v čele s Vinterbergem a Larsem von Trierem.
Submarino se sice původního desatera nedrží doslova, nicméně hlásí se k němu úsporností slov, hudby i stylizace. Vládne tu syrová věcnost včetně sexu; po pravdě, odcizenější obraz světa už být nemůže.
Jeden z bratrů pije, rve se a jeho občasná pomoc podobným vyděděncům se mu vždy vymstí. Druhý, ovdovělý narkoman a prodavač drog, sám pečuje o syna. Tíživá sociální nálada – vedle bratrů žijících zjevně na podpoře do děje zasáhnou ještě úchylný kamarád, lehčí dáma a uliční narkomafie – téměř nemá skulinku; Submarino vypadá jako jedna velká lidská špeluňka plná ztracenců.
Trest za pointu
Paradoxně z přespříliš vyhrocené všeobjímající deprese už se klube manýra a tvůrčí schválnost, byť jí nelze upřít působivost a výtečný Jakob Cedergren v hlavní roli má takřka westernový sex-appeal.
Vinterberg svou mužskou ságu drsně dramatizuje a zejména ve druhé části i zbytečně nastavuje. Jednak stavbou, neboť obdobné časové úseky líčí nejprve pohledem jednoho a poté druhého sourozence, než se jejich cesty znovu protnou, jednak stále mnohomluvnějším pointováním.
Včetně závěrečného okamžiku, kdy divák v duchu hrdinu žádá – Prosím, neříkej to naplno, všichni to už víme, zkazíš to! Neposlechne. Za trest šlo deset procent z hodnocení dolů.
HODNOCENÍ MF DNES 60%
