Před třemi lety okouzlili první Strážci Galaxie svou hravou nezávazností: jako jedna z mála superhrdinských pohádek se nebrali vážně. Druhý díl však propadl světské pýše, která u komiksů znamená sebevražednou ctižádost rádoby zásadnějšího sdělení.
Takže bizarní partičku uvrhl do bažin citového výprodeje, který se týká vesměs rodinných pout či traumat z dětství od vztahů otců a synů po sesterskou řevnivost. Nálož sentimentu jednak podívanou zpomaluje, jednak nastavuje, a protože hrdinové musí ještě stihnout pár záchranářských bitev, vlastně nejméně času zbývá na minulou podstatu, tedy klukovskou hravost. Jedinou její oporou zůstává hudební retro s přiléhavým výběrem dobových hitů, jimž odpovídá prolog premiérového příběhu: milenecká schůzka v roce 1980.
O čtyřiatřicet let později se její urostlý důsledek v podání Chrise Pratta pošťuchuje s ostatními strážci před společnou rutinní akcí, útokem na obří chobotnici, který provede přes úvodní titulky v duchu dětské grotesky: „Fuj je to!“ Jaké další zakázkové i sebeobranné bitvy následují, je v podstatě bezvýznamné, pouze vedou Prattovu postavu za tajemstvím jeho původu, respektive za poznáním, jak se může lišit biologický otec od pěstouna.
Ani vesmírné honičky, přestřelky, výbuchy či pády se svou technologickou choreografií nevymykají běžnému standardu. Dálkově řízené nepřátelské lodě jen posilují dojem počítačové hry, létání kosmem na vlečném laně už taky dech nevyrazí a trojrozměrný formát se dávno smířil s úlohou pouťové atrakce pro dětské publikum. Drobnou výjimku představují okamžiky, kdy může prodat prostorovou hloubku výtvarně hýřivé až přezdobené, zdánlivě rajské planety.
Když se minule galaktičtí spasitelé dávali dohromady, bohatě si vystačili. S druhým dílem se galerie postav až nadmíru rozrůstá, bohužel nikdo z nováčků se výrazněji neprosadí ani herecky, ani významově. Vesměs jen rozšiřují sbor pacientů žvanivé psychoterapie. Kdo se těšil, s jakou přijde Sylvester Stallone, s lítostí zaznamená dvě zjevení s minimem chraplavých vět.
Jestliže přesto Strážci Galaxie Vol. 2 lehce přesahují žánrový průměr, zasloužily se o to drobné jednotlivosti. Jmenovitě pár vtipných situací jako zaseknutý koberec pro vládkyni, ač režisér James Gunn se s jejich pointováním už moc neobtěžuje, pár barvitých masek – žoldáci by mohli od hodiny statovat v Pirátech z Karibiku – a na rozdíl od nudných herců stále ještě milé fantaskní figurky.
Tedy drsňácký mýval, třebaže i jemu tvůrci ve vyděračském finále vženou do očí povinné slzy dojetí, ale hlavně malý Groot čili strom s rozumem batolete, jehož zoufalé pokusy najít, přinést, naučit se, zapamatovat si a nepoplést drží prapor smíchu pevněji než vynuceně znějící slovní vtípky.
Na okraj, tuzemské diváky čeká těžká volba. Kdo pohrdá dabingem, bude trpět u českých titulků. Některé chyby lze přijmout jako překlepy pod tlakem času, ale za větu „vyrval my oko“ by se měla ze vstupného poskytovat sleva.
