Sting

Sting | foto: Fabrizio Ferri

RECENZE: Sting překvapuje. Jeho písním orchestr velmi sluší

  • 4
Po prvních zprávách, že Sting plánuje návrat do studia i na koncertní pódia tentokrát společně se symfonickým orchestrem, možná leckoho obestřely mrákoty. Že by další zamindrákovaný umělec, kterému nestačí dělat pop? Naštěstí je všechno jinak.

Hezký obal ve výtvarném stylu Pieta Mondriana nabízí vlastně svérázně udělané "best of" (jakkoli k opravdové bestofce bychom leccos museli přidat a něco mohli s lehkým srdcem ubrat). Probírku Stingovými hity převážně ze sólové kariéry, ale také z období skupiny Police.

A právě jeden z nich, prastarý kus Next To You z roku 1978, album otevírá - a snad každému skeptikovi spadne více či méně čelist. Nejde o žádný rozplizlý pokus o umění pro umění na nepravém místě, o rozmělnění potenciálu Stingových písní, o žádné přetloukání mindráků. Next To You je vlastně punk, hraný smyčci. Není to avantgarda, ale dobrý fór rozhodně ano.

A takových fórů (nikoli ve smyslu nějakého nepřípadného "hudebního humoru", mluvíme spíš o dobrých nápadech) je tu spousta, skoro v každé z dvanácti písniček aspoň jeden. Například notoricky známý Englishman In New York sice v zásadě nezní příliš vzdáleně originálu (jakkoli tu reggae přiznávky obstarávají smyčcové nástroje), doprovodem a zpěvem se ale průběžně proplétá vyloženě klezmerový part klarinetu.

StingV členité a dramatické instrumentaci Every Little Thing She Does Is Magic můžeme zaslechnout názvuky hudby ke starým americkým westernům, v You Will Be My Ain True Love po tak trochu "funusovém" úvodu přichází ke slovu keltské ladění a příjemný duet Stinga s vokalistkou Jo Lowry.

We Work The Black Seam je zaranžována jen pro dechy a perkuse, přičemž výsledek vyloženě budí romantickou představu středověkého anglického královského dvora před zahájením honu na lišku či rytířského turnaje. She´s Too Good For Me jede v boogie rytmu, v kontextu orchestrálního aranžmá je ale výsledkem hodně zajímavá, takřka alternativní specialitka.

Největší překvapení čeká ovšem na posluchače uprostřed desky pod číslem 6 v podobě remaku jedné z nejslavnějších stingovek ještě z policeovské éry, samozřejmě Roxanne. Tu Sting v novém aranžmá zpomalil snad na polovinu, odstranil reggae rytmus a vytvořil z ní silnou klenutou baladu. Úprava je to ovšem stejně radikální jako citlivá a vkusná.

StingSamozřejmě, ne všechny písničky prošly výraznými úpravami, takové I Hung My Head nebo When We Dance se kromě v podstatě nenápadného angažmá orchestru od originálů příliš neliší. Proud hudby, linoucí se z alba, tak prochází pomyslnými peřejemi, které střídají klidná, hladivá až sametová místa. Prostě inteligentní pop pro dospělé.

Druhá věc je, co nám Sting samotnou existencí tohoto alba říká. Poslední řadovku vydal v roce 2003 pod názvem Sacred Love. Následovalo renesanční loutnové album Songs From The Labyrinth (2006) a vánoční If On A Winter´s Night (2009). Symphonicities je tedy už třetí deskou, kterou Sting jakoby oddaloval novou vlastní tvorbu. V kuloárech se už diskutuje o jeho možném "vyschnutí pramene". Doufejme, že se jedná jen o pomluvy.

Sting: Symphonicities
vyd. Deutsche Grammophon/Universal, čas: 55:39
Hodnocení iDNES.cz: 80 %


Témata: Humor, Police, studium, Umělec