RECENZE: Štěstí, které si zasloužili

Skutečně dobrý film, a tím Štěstí rozhodně je, nejvíce potrápí autory reklamních sloganů. Neboť podtitul "o zázracích obyčejných lásek" zní tak otřepaně, až odrazuje.

Přitom nelže. Slogan si jen pomáhá banalitou – film nikoli.

Existuje-li jediné slovo pro všechny světlé stránky Štěstí, pak je to dospělost. Režisér Bohdan Sláma od Divokých včel, kde střídal oscarové okamžiky s amatérskými propady, našel vyrovnanost, celistvost, řád.

Namísto rizika neherců zvolil naopak jistotu herecké extratřídy, o níž bude při udílení Českých lvů určitě slyšet. A také herecká trojice Tatiana Vilhelmová, Anna Geislerová, Pavel Liška neskutečně vyzrála: profesně i lidsky.

Štěstí

70 %

Česko, 2005, 100 min

Režie: Bohdan Sláma

Hrají: Tatiana Vilhelmová, Pavel Liška, Aňa Geislerová, Marek Daniel

Streamovací služby: Max (CZ zvuk)

Kinobox: 73 %

IMDb: 7.1

Nemluvě o výtečné "manželské" kombinaci Simona Stašová–Bolek Polívka, jež dokáže v jediné rodinné mikroscénce rozehrát několik souběžných dějů, či o Marku Danielovi, odpudivě přesném okresním frajírkovi v černé kůži.

Obsazením, ale také pevnou stavbou a vypravěčskou kázní se Sláma přiblížil podprahové podmanivosti, která diváka spoutá třeba proti jeho vůli. Film má vlastně jen tři malé otazníky.

Zaprvé četné záběry oprýskaného bezčasí Mostecka, krajiny poddajné beznaděje: osudy a vztahy totiž účinkují i bez nich. Zadruhé příchylnost k sociálnímu folkloru, návraty do prostředí rumových vánic čtvrté cenové skupiny, jež zavádějí k tezi, že nejchudší z nejprostších jsou i nejhodnější a nejšťastnější.

Obojího se dalo ubrat, neboť podstatu tvoří romance o marných útěcích před sebou samým. Jí se týká třetí sporný bod, hrdinka tak čistá, že se obětuje pro kamarádčiny děti. Naštěstí střídmě dokonalá Vilhelmová ji nehraje andělsky, nýbrž jako zmatenou zamilovanou holku cítící spíš pudově, že některé věci se zkrátka nedělají.

Skvělá je i Geislerová, taktéž v nové podobě: zraněná a zraňující, útočná, škemrající, zlá i politováníhodná v lacině vyzývavé pouťové kráse. A Liška se konečně zbavil rolí neškodných cvoků: je radost pozorovat, jak jeho hrdina procitá, když najde pevný bod, a se ztrátou snu kolísá od rezignace k vzdoru.

Nejsilnější scény, třeba u rozlitého sirupu či Vánoc, se týkají dětí: až se srdce svírá. Povzbudivé to tedy není, zato ohromně působivé. Navíc co chvíli hází divákům záchranné pásy humor, třeba etuda Lišky s Bolkem Polívkou v chlapském hospodském společenství, plodícím velké životní pravdy typu "sex nezastavíš".

Tak šťastný film si tvůrci i diváci opravdu zasloužili – bez ohledu na to, že šťastný konec si v něm musí najít každý sám. Třeba v tom, že navzdory křiku "to není moje věc" ještě existují přirozené lidské instinkty a štěstí že se vejde i do těch nejběžnějších věcí, jako jsou děti ve vaně.