Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Film Smradi je chválabohu normální

aktualizováno 
Po sedmi letech se vrací k hrané tvorbě režisér Zdeněk Tyc se snímkem Smradi. Přál si od něho jediné - aby to byl „neobyčejně obyčejný film“. Povedlo se, i to pojmenování sedí.

Petra Špalková s Ivanem Trojanem a dětmi ze snímku Smradi. | foto: Bontonfilm

ON-LINE

rozhovor s režisérem Tycem a Petrou Špalkovou

Jako by Tyc po celou dobu cítil v zátylku, že příběhu o rodině s vlastním synem, blonďatým alergikem, a dvěma adoptovanými kluky tmavší pleti hrozí nálepka „romské otázky“ či „protirasistické výzvy“, jež diváky spolehlivě odradí. Proto odháněl takové riziko až úzkostlivě, sveřepě, se zdrženlivostí vypočtenou na milimetry. Přitáhl uzdu i sám sobě, svému sklonu k obrazovým ornamentům. A přestože ji vždycky neudržel dost nakrátko, zvládl to vůbec nejtěžší: cit bez vydírání, napětí bez křečí, výpověď zakotvenou při zemi.

Oprýskaný kostel, hodiny ukazující dvojí čas, silná hudba. Rázem jsme uvnitř vesnického mikrosvěta přeťatého dálnicí, kde Šírovi žijí - a kam nepatří. Krajina hraje ve Smradech výmluvnou roli: žádná laskavá ondulace malebnosti, žádné kochání krásami, nýbrž sychravě prázdné dušičkové bezčasí. Úsporné jsou i dialogy a rituály rodiny: večeře, luxování, učení. O lásce netřeba mluvit, ta prostě existuje, zakotvena do všednosti tak úporné, až je nevšední.

Smradi

Česká republika, 2002 - 97 minut

Režie: Zdeněk Tyc, scénář: Tereza Boučková

Hrají: Ivan Trojan Petra Špalková Lukáš Rejsek Jan Cína Tomáš Klouda

Hudba Jablkoň

Hodnocení­: 60%

Soudržnost coby samozřejmost tu vyzařuje stokrát civilněji než z tematicky příbuzného, avšak umělou idylou zadušeného snímku Únos domů, kde věčně voněly domácí koláče a rodina si pospolitě hrála v altánku za vlahých večerů. V opatrně střízlivé rozehrávce Smradů lze přijmout výbuch sousedské nesnášenlivosti a pokřiveného soucitu vůči „odlišným“ lidem i reakce rodiny s napjatými nervy i rozpočtem.

Zahájí je proměnlivý výraz Ivana Trojana v roli otce, dlouhý záběr na hercovu tvář - nádherný filmařský prvek, bohužel trochu přetažený a hlavně dovedený v sebezálibnou manýru, neboť stejnou metodu pak režisér mechanicky uplatní i u dalších hrdinů. Trojan je však výtečný, tím spíše, že jeho postava má těžší, neviditelnější úlohu: je tím, kdo bouřky vyvažuje, uklidňuje, konejší. Matka Petry Špalkové je zase nádherná, když se poddá hysterii, a pak se zahanbena opíjí.

Tyc: Ze Smradů se raduji

Jejich čistou souhru na hraně slz a smíchu dotvrzují dětští neherci, přirození včetně slovníku, jejž jim film bez falešných ohledů na výchovnou mravopočestnost ponechal. Hovory o úchylech, učitelské čúze či reklamním týdnu s Marlborem patří do světa kluků stejně jako otrávená odezva na rodinný výlet - Ach jo, musíme? A pěšky?! - nebo vzpoura, jež se na rozdíl od umělé thrillerové konstrukce v Únosu domů opět drží pevně na zemi. Představa o dobrodružství tady a teď totiž znamená „užít si v Tesku“ a mysteriózní pouť kluků noční dálnicí; přestože tu opět vystrčí růžky Tycova slabost pro vnější efekty, dýchá takřka pudovým strachem o ně.

Není to špatný film, opravdu ne, byť svou křehkou intimitou se asi lépe uhnízdí v televizním večeru než v kině. Smradi jsou poctiví, uměření, nevtíraví, a hlavně nekárají ani nekážou. Jsou tak normální, jako vydechnutí rodičů v závěru: „Dnes nás měl Pánbůh hodně rád. Akorát předtím nám to nechal sežrat.“

Řekli o filmu

Zdeněk Tyc, režisér: Smradi nejsou filmem vyprávějícím o speciální menšině, ale o všem, co se dotýká lásky a tolerance. Spíše nám šlo o lidi, kteří se nějak odlišují. Dálnice dělící ves od hřbitova je důležitým symbolem: živí jsou odloučeni od svých mrtvých a rodina bydlící vedle hřbitova jako by i tím byla jiná.

Ivan Trojan, herec: Mám dvě děti, dokážu si tedy dost dobře představit, co obnáší třeba taková dočasná mužská domácnost jako ve Smradech. Občas se mi to taky stává, navíc jeden z mých potomků je v období nekonečných otázek a druhý má období destrukce. A že děti ve filmu mluví sprostě? Taková je realita.

Petra Špalková, herečka: Bratr má dvě dcery, takže si užiju svoje. Při natáčení jsme žili skoro jako skutečná rodina, děti nám občas přerůstaly přes hlavu, a protože režisér trval na tom, aby dodržovaly text, který mají odříkat, jedna scéna se točila třeba i pětadvacetkrát. I když, spíš než rodinu jsme tvořili takovou partičku - a Ivanu Trojanovi říkali pantáta.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Francouzská herečka Danielle Darrieuxová ke konci 30. let
Zemřela stoletá Danielle Darrieuxová, hvězdou byla už ve 30. letech

Legendární herečka, tanečnice a šansoniérka Danielle Darrieuxová zemřela ve Francii v úterý ve 100 letech.  celý článek

Adam Mišík ve filmu Bajkeři
Bajkeři nalákali přes 46 tisíc diváků a sesadili severského Sněhuláka

Nejvíce lidí přilákala o víkendu do tuzemských kin novinka, česká komedie Bajkeři od režiséra Martina Koppa. Film vidělo přes 46 tisíc diváků, na vstupenkách...  celý článek

Upoutávka k seriálu Až po uši 2
VIDEO: Hřebejkův seriál Až po uši 2 se vydá na horské svahy

Všichni se hledají – a občas se najdou v cizí posteli, prozrazuje druhá série komediálního seriálu Jana Hřebejka Až po uši, který nasadí HBO 12. listopadu....  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.