RECENZE: Případy jiného oddělení řeší Clona, slibná generační krimi

Jestliže je pondělí, divák čeká původní domácí krimi. Žánr, který se začal probouzet nedávno a kupodivu se mu daří. I Clona, která začne na ČT1, se dá slovníkem mladých shrnout "dost dobrý".

Dorostenecký jazyk je ostatně na místě, Clona má totiž mladistvější ráz než úspěšné Případy 1. oddělení, které jí předcházely, i nežli průkopnická Kriminálka Anděl, jejíž reprízy po závěru Případů 1. oddělení přetáhly diváky z České televize na Novu. Neprohloupí, pokud se za Clonou postěhují zase zpátky.

Jen musí přijmout trochu jiný styl, protože sedmidílný příběh policejního kameramana vypráví jednotlivé kauzy osobněji a obrazověji. Trochu jako Cirkus Bukowsky, jehož hlavní hrdina však spadal do starší kategorie cynické zralosti.

Všechny kauzy se totiž točí kolem začínajícího policejního kameramana v typově přesném podání Kryštofa Hádka, který se už potřetí nedostal na filmovou školu, pak postupně ztratí otce, zradí ho dívka a novým kolegům z kriminálky buď překáží, nebo je vytáčí. Má totiž sklon pátrat na vlastní pěst.

Hned úvodní záběry prvního dílu s názvem Smrt policajta nastolí jedinečnou náladu tajných automobilových závodů, snímaných ve hře světel, vloček a napjatého vyčkávání. Fakt, že hrdinou je zneuznaný rádobyumělec, sice překrývá věcnou tóninu policejní profese, ale vtiskuje Cloně sledované jeho očima i objektivem zajímavou originalitu.

Chlapcovy úspěšnější vrstevníky, dojemně se chystající ohromit svět kinematografie, film sleduje s pobaveným nadhledem. Stejně jako Hádkův hrdina, jenž rané dílo svého soka v lásce zkritizuje, a když slyší, ať mlčí, že sám se na školu nedostal, praví: "Na diváka žádnou školu nepotřebuju."

To je celý Marek Epstein, autor schopný charakteristické výstižné zkratky pomocí sarkastického dialogu. Podobně se mladík donucený absolvovat fyzicky náročný policejní trénink brání: "Proč? Ještě jsem neviděl policajta běžet."

Clona zkrátka spadá o generaci níž, pocitem i postojem osamělého rebela přezdívaného Fellini, který se vyznačuje přirozenou vzpourou vůči všem autoritám i rutinní nudě. Zároveň mu však jeho volbu lze věřit, protože ke každému případu ho váže jistá osobní motivace. Počínaje synovskou pomstou v úvodu až po únos expřítelkyně ve třetí epizodě, po profesní stránce z celého zahajovacího tria nejlepší.

Clona se hlásí k žánru, který si říká "víc než jen krimi", ovšem vyšší ambice neprodává tak úporně, aby divákovi podstatu klasické detektivky znechutila. Režisér Tomáš Řehořek zvolil výraznou stylizaci, až přízračná kamera se sráží s věcnou úsporností každodennosti – bez potřeby zachycovat, jak kriminalisté přijedou, zaparkují, odjedou.

Akce nechybí, nálada ji přebíjí. Místy se obrazová manýra prosazuje až přespříliš, lze z ní vyčíst mondénní okouzlení neonovými lákadly velkoměsta. Značný díl vypravěčských prostředků přejímají internet či video – součásti světa pokolení, o kterém Clona vypráví a k němuž se obrací.

Clona

65 %

Česko, 2014, 7x52 min

režie: Tomáš Řehořek

hrají: Kryštof Hádek, Vica Kerekes, Viktor Preiss, David Novotný, Rostislav Novák ml., Jiří Vyorálek, Taťjana Medvecká, Jan Hartl, Lenka Šilhánová, Simona Prasková

Kinobox: 54 %

Herecká sestava drží pohromadě: Rostislav Novák, David Novotný a Vica Kerekesová coby členové vyšetřujícího týmu, propojení všemožnými odstíny vzájemných citů, a v soukromé rovině Taťjana Medvecká v roli hrdinovy matky, silou osobnosti vracející pokusné výstřelky na pevnou zem

V  druhé epizodě má Medvecká kouzelné sólo, když synovi poničenému dalšími a dalšími kolečky policejního výcviku domlouvá "kšeftíky" jako kdysi: fotografování na svatbách. A samozřejmě pokaždé odvodí mladík horkou stopu právě ze zdánlivě obyčejných zaznamenaných obrázků.

Škoda jen, že detektiv nešika s darem vidět neviditelné vystupuje jako příliš tradiční a příliš nepoučitelný sólista. Zásadně se vrhá do nebezpečných situací sám, po hlavě a bezhlavě, v hodině dvanácté pak svými kolegy podpořen, zachráněn, vypeskován a vyznamenán. Což je romantizující klišé, s nímž profesní Případy 1. oddělení zacházejí opatrně.

Ale Clona se předešlým kriminálkám nechce podobat, spíše naopak, a to ji šlechtí. Postavila si vlastní elitní tým policistů – komornější a vyhraněnější. Zvolila odlišnou poetiku: více nervní, modernější, temnější. Sympaticky šetří slovy, hodně tu účinkují stíny, šero, samota, odcizenost, sebelítost, až klinická hudba. A že si hraje umělec na detektiva, je pořád mnohem zábavnější varianta, než kdyby tomu bylo naopak.