RECENZE: O seriálové krimi Labyrint rozhodne až finále

V přesile vztahových seriálů představují pondělní krimi na ČT žánrové útočiště pro diváky, kterým je lhostejno, jestli se A ožení s B, nebo s C. Počínaje prvním zářijovým pondělím tu po sedm večerů budou policisté tápat v Labyrintu.

Otázkou je, zda v Labyrintu nezabloudí i publikum, v prvních dvou dílech totiž scenárista Petr Hudský rozhodil takové množství udiček a zdánlivě nesouvisejících motivů, že by i Agatha Christie měla co dělat, aby z nich ve finále upletla věrohodnou oprátku pro jasného pachatele. O kvalitě detektivní zápletky rozhodne až závěr série, vše ostatní už lze ze dvou hodinových epizod posoudit. Od zručné realizace po obsahové šablony.

Labyrint

60 %

Režie: Jiří Strach

Hrají: Jiří Langmajer, Zuzana Kanócz, Stanislav Majer, Miroslav Donutil

ČT, 2015

1. a 2. díl

Kinobox: 74 %

Mysteriózní tóninu mají režisér Jiří Strach s kameramanem Martinem Šecem zažitou a sladěnou takřka na dotek, od Ďáblovy lsti přes Ztracenou bránu po Santiniho jazyk. A Jiří Langmajer coby hlavní vyšetřovatel dobře zapadá do šera, deště, podmračené sychravosti ve stylu noir. Vyloženou lahůdkou je animátorská hra s přízračnými prvky obrazu Poslední soud, jejž namaloval Hieronymus Bosch, a také bizarní aranžmá první oběti, nabodnuté na kůl a omotané mrtvým černým hadem. Odkazy k dávným rituálům vytvářejí vděčný protipól současných „kacířů“ včetně teenagera, který si nález otrle vyfotí.

Podobný kontrast k moderní profesní krimi vytvářejí kulisy rozpadlých dílen, hradních sklepení nebo pečlivě prosvětleného kostela, ve kterém kamera spolu s neviditelným plačícím dítětem vyrábí tísnivé znepokojení přesně na míru příběhu, spojujícímu rozumářskou věcnost 21. století s náznaky středověkých mučicích praktik.

Tradičně potěší, když se v týmu detektivů objeví stopy humoru, třebaže ironie jejich šéfa v podání Miroslava Donutila se podobá hercově výrazu v titulní roli jiné novinky ČT, v seriálu Doktor Martin. A dramatický předěl mezi první a druhou epizodou, uvádějící do nevěřícného chaosu, tvoří správný háček na polapení divákovy zvědavosti.

Dva díly, dva novináři

Realizačně se Labyrint nemusí bát srovnání se zahraničním standardem krimithrillerů, bohužel autorsky si od nich půjčil mnohá klišé. První je čistě koprodukční povahy: aby se spojily síly a peníze veřejnoprávních stanic z Česka a Slovenska, dostane zločin i vyšetřovací tým mezinárodní podobu – stejně jako před časem v Kriminálce Staré Město. Druhou šablonu už by snad měli zakázat celosvětově: policejní rek, k němuž se přidá sličná bratislavská kolegyně, je rozvedený vlk samotář, který se strachuje o svou dospívající dceru. Nejenže rodinné či milostné trable mužů a žen zákona brzdí klíčovou vypravěčskou linii, ale ještě se spokojují s tou nejotřepanější banalitou.

K notně již ošoupaným scenáristickým berličkám patří rovněž zástupci médií. V prvém dílu místní investigativní redaktor, který dostal přes prsty kvůli krajským mocenským hrátkám, reprezentuje nudu provinční politiky, v druhém se naopak povedla hříčka s bulvárem, jehož zprvu sebevědomého zástupce zatlačeného do kouta si zahrál, navíc se zjevnou chutí, skutečný příslušník téhle novinářské branže.

Jistou poplatnost žánru vykazuje v druhé, dějově chudší epizodě ještě množství postav, které se ujmou pátrání na vlastní pěst, ať brutálně nebo dětinsky, ovšem to už se považuje za součást tradice krimi.

Přesto Labyrint, jakkoli sotva překoná své „záhadologické“ předchůdce, nevypadá špatně. Je sice hodně košatý, trochu neurovnaný a v soukromých výlevech policistů únavný, nicméně co do počtu mrtvol velkorysý a svou atmosférou napínavý. O to jde především.