RECENZE: Na Zábradlí ukázali bolavá místa jedné extrémně dlouhé dekády

V pražském Divadle Na zábradlí měla o víkendu premiéru nová inscenace Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho. Jedná se o první vlastní počin, který na této scéně představil novým tým divadla. Hra velice volně navazuje na Zlatá šedesátá a nabízí divákovi pohled na další československé desetiletí.

Ze zkoušení hry Šedá sedmdesátá | foto: Vladimír Kiva Novotný

Zatuchlina, prázdno, ticho, ospalost, odposlouchávání, duševní kanibalismus, populační boom, rohlíky v papírových pytlících, klišé zlatých českých ručiček a Husák na stěně. Nepříjemný a drásavý pocit podtržený absolutní absencí dialogů dává najevo, že režiséru Janu Mikuláškovi doba, na jejímž konci se narodil a již může znát pouze z jejích důsledků, nijak sympatická není.

Tvůrci však divákovi nijak nepodbízejí, že by hru měl brát jako pokus o shrnutí celé normalizační dekády. Ať už byla sedmdesátá léta jakákoli, nepříjemné momenty jejich součástí byly. 

Přistoupíme-li k Šedým sedmdesátým jako ke kritice a nikoli popisu doby, nelze první polovině hry téměř co vytknout. Skvělá režie v působivých kulisách dává mlčícím hercům přesně tolik prostoru, aby vynikla jejich dokonalá až pantomimická souhra. 

Předávání karafiátů na čas či odposlechy pomocí drátů do hlavy působí sice trochu polopaticky, vedle silných momentů jako utržená tleskající ruka a hlavně hromadný porod lahvových piv však zapadnou. Vrchol v podobě porcování českého lva pak přichází v ten nejlepší moment.

Šedá sedmdesátá

85 %

Divadlo Na zábradlí

premiéra: 1. listopadu 2013

režie: Jan Mikulášek

hrají: Kristina Beranová, Petr Jeništa, Miloslav König, Ivan Lupták, Stanislav Majer, Leoš Noha, Magdaléna Sidonová, Marie Spurná

Trochu problematická je druhá polovina hry, konkrétně úvodní výpověď Olgy Hepnarové, která v roce 1973 cíleně najela nákladním autem do tramvajové zastávky plné lidí.

Herečka Magdaléna Sidonová ji hraje skvěle, působivá je i bílá zhasínající scéna. Kdyby slova naší nejznámější vražedkyně byla součástí jakési mozaiky dalších dobových osudů, byla by jistě na místě. Hepnarová zde však zůstává sama, zbytek hry vyplňují jakési spartakiádní cviky a opět trochu polopatické znázornění tehdejších "demokratických" voleb.

Není příliš jasné, proč si Mikulášek vybral právě Hepnarovou a zůstává minimálně sporné, zda měl právě její drsný osud a hlavně psychický stav co do činění s dobou, ve které žila. Souvislost dodává snad jen zmínka o Štrougalově bizarním váhání nad její popravou v probíhajícím roce ženy. To jako úšklebek zapadá do schématu první části hry.

Celkově ale dokážou Šedá sedmdesátá nastolit onu požadovanou tísnivost a šeď mistrně. I přes zmíněnou nesouvislost druhé části tak zanechají v divákovi hodně silný dojem a po pádu opony provokují k otázkám či srovnáváním s vlastními zkušenostmi té doby. A právě to by asi mělo být cílem takového představení.