RECENZE: Ex Machina je chytrá sci-fi pro tři hráče a sedm dní

Pod názvem Ex Machina přichází do našich kin film, jímž jako režisér debutuje scenárista žánrově blízkých děl 28 dní poté či Sunshine. Opět dokazuje, jak sci-fi sluší mozek.

Když se Alexe Garlanda ptali, v jak daleké budoucnosti se jeho příběh Ex Machina odehrává, odpověděl: „Za deset minut.“ A přidal vysvětlení: „Pokud zítra někdo jako Google či Apple oznámí, že vyrobili Avu, budeme všichni překvapeni; ale neměli bychom být.“

Ex Machina

70 %

Režie: Alex Garland

Hrají: Oscar Isaac, Domhnall Gleeson, Alicia Vikanderová, Corey Johnson, Sonoya Mizuno

USA, Velká Británie, 2015, 108 minut

Kinobox: 74 %

IMDb: 7.7

Ava, kterou hraje Alicia Vikanderová, je umělá žena, na rozdíl od falešné Sirael z Císařova pekaře stvořená nikoli z měsíčních paprsků, nýbrž z čipů a drátů, přitom však nesmírně přitažlivá. Její mysl nakrmil svérázný stvořitel čili Oscar Isaac pomocí internetových vyhledávačů – a teď ji testuje, k čemuž si přizve Domhnalla Gleesona v roli nadšeného mladíka s dojemným kouzlem Vladimíra Pucholta.

V odlehlém sídle připomínajícím laboratorní pevnost má host týden na zjištění, zda robotka umí zahrát lidskou bytost a vzbudit city. Zároveň však objevuje zakázané třinácté komnaty napovídající, že mu věčně podroušený génius o svém experimentu nepověděl všechno.

Jedno zakleté místo ze skla a betonu uprostřed panenské přírody, sedm dní, tři hlavní postavy (plus vědcova němá služka) – to Garlandovi stačí, aby rozvinul napínavou komorní hru na riskantní pravdu. Neboť někdo je tady pokusný králík, někdo případná oběť, někdo záludně tahá za nitky. A film si uchovává nejednoznačné tajemství až do finále plného zvratů. Ne náhodou název odkazuje k termínu antického divadla „deus ex machina“, doslova bůh ze stroje: kdykoli se hrdina octl v neřešitelné situaci, mechanicky se na scénu spustila socha boha, jenž zasáhl. Zároveň si tu však božská práva přisvojuje vědec, jenž stroji vdechl život, což se ve sci-fi příbězích zpravidla nevyplácí.

Flirtující stroj

Ex Machina vypráví na modelovém půdorysu, ale chytře a s podmanivou náladou. Originalitou se vyznačuje už úvod: mladíkův let vrtulníkem do neznáma, pouť s kufříkem podél bystřiny, dům ve skále pod vodopády, hostitel v kocovině, pokoj bez oken, smlouva o mlčenlivosti. Znepokojivé mysterium buduje Garland tichým způsobem, ale přitom najde místo pro humor: až klukovsky fascinovaný Gleesonův hrdina upadá při testovacích rozhovorech s lehce flirtujícím strojem do zábavných rozpaků.

A dokonce nechybí ani erotický nádech, když robotku coby moderní Alenku v říši za zrcadlem pozoruje mladík při svlékání či když sama Ava u šatníku hledá způsob, jak svůj vzhled přiblížit ideální ženě z masa a krve. Kontrast strohého laboratorního vězení s okolní nespoutanou divočinou vyvolává tísnivé tušení hrozivých věcí příštích, podobně jako zdánlivě rozverná taneční scéna nebo nůž, který v drsném finále prokáže, že se před kamerou nepovaloval jen tak pro nic za nic.

Samozřejmě ani Ex Machina není film natolik výjimečný, že by vylučoval jakoukoli podobnost. Námětem se podobá třeba půvabné love story muže a ženského hlasu z počítače nazvané Ona, oparem neskutečna v izolaci od světa zase thrilleru E. A. Poe: Podivný experiment, který také čaruje s rozdanými kartami rolí šílenců a „zdravých“. V neposlední řadě se musí zmínit nedávný Chappie, s nímž sdílí Garlandova hrdinka jasný průnik lidskosti do umělé inteligence, totiž strach ze smrti: „Nechci, aby mě vypnul.“

Pomalu rozkrývaná partie zvláčňuje své tempo někdy až nesnesitelně, třeba při zálibně rozkošnické plastické „operaci“. Přesto fanoušek odchovaný světovou klasikou sci-fi, který před béčkovými akčními kousky prchá, může po dlouhé době do kina bez obav. Zejména scenáristicky je totiž Ex Machina vzácným příkladem, kdy o umělé inteligenci vypráví inteligentní člověk.