Také nová inscenace Gluckovy opery Orfeus a Eurydika je smysluplná pouze po hudební stránce. A to přesto, že s interpretací proslulého dirigenta Riccarda Mutiho nemusí všichni souhlasit.
Muti jde proti současnému trendu dobově poučeného provedení staré hudby. S Vídeňskými filharmoniky otvírá před posluchačem svět zvukové krásy, uhlazenosti a lahodnosti. Je to zvuk hladký, lesklý a ušlechtilý jako mramor.
Člověk ho obdivuje, užívá si hry vynikajících hudebníků – ale pak zjistí, že tento mramor začíná studit. A zasteskne se mu po ohnivých barvách, kontrastech, příjemné drsnosti a živosti dobových nástrojů, respektive po umění špičkových souborů, které je používají. Objektivní pravda se však hledá těžko.
Režie jako by neexistovala
Všechny tři sólistky podaly propracované a niterné výkony. Příjemně se poslouchala rakouská mezzosopranistka Elisabeth Kulmanová v roli Orfea i německá sopranistka Christiane Kargová v roli Amora.
Pro nás obzvlášť zajímavá však byla sopranistka Génia Kühmeierová coby Eurydika. Tato Rakušanka českého původu (a česky hovořící) před několika lety okouzlila na Pražském podzimu a její hvězda v mezinárodním měřítku stále stoupá.
Svůj nádherný, skvěle posazený, volně plynoucí hlas dokáže dát do služeb jemné vokální charakteristiky. Bylo by skvělé, kdybychom ji někdy v Praze slyšeli na samostatném recitálu.
Hudebníci a zpěváci včetně tradičně dobře sezpívaného sboru Vídeňské státní opery pojistili sedmdesátiprocentní hodnocení. Ovšem režie jako by neexistovala, přitom Dieter Dorn je uznávaný německý režisér, spojený hlavně s mnichovským divadelním životem.
Jenže Riccardo Muti údajně nepřipouští žádný výraznější režijní názor. Jestli z obavy o skladatele nebo o svou vlastní pozici největší hvězdy inscenace, těžko soudit. Inu proč ne, ale to pak už je snad lepší hrát klasický příběh o bájném pěvci v nějaké "tradiční" výpravě než v naprostém civilu, připomínajícím zkoušku bez kostýmů.
Přitom to samo by ještě nebylo nejhorší, ale režie je minimalistická tak, až je zcela bez nápadu, bez choreografie a vedení herců. Sboristé a sólisté jen popocházejí sem a tam na prázdné scéně, občas přinesou květinu na hrob Eurydiky, která se do podsvětí dostane tak, že prostě sjede do propadliště.
Závěrečný pokus o relativizaci happy endu, kdy taneční páry předvádějí různé katastrofy ve vztazích muže a ženy, už neexistující koncepci nevytvoří. Není jasné, zda si to Eurydika přece jen nerozmyslí a raději nezůstane tam, odkud ji Orfeus dostal ven.
Hodnocení MF DNES: 70 %
