Kdo tehdy skutečně zabil, nikdo neví. Verzi Amandy Knoxové si lze přečíst v knize Čekám, až mě vyslechnete, již u nás vydalo Motto. A z filmu, jenž se k inspiraci studentským dramatem hlásí, se divák nedozví nic – jen že podlehl klamavé reklamě. Snímek Michaela Winterbottoma totiž vypráví o režisérovi, který přijíždí na proces, aby s pomocí novinářky natočil o případu film. Jenže místo práce řeší svůj vztah k ní, k rozvedené ženě, ke své malé dceři i k mladé studentce, která ho provází. Navíc má tvůrčí krizi, bere drogy, což má za následek děsivé vize, a o své umělecké pravdě se pře s producenty, kteří logicky žádají totéž co divák: tedy krimi.
Znásilněnou a ubodanou studentku našli v Perugii. Film kauzu přenesl do Sieny a změnil jména mrtvé dívky i její obviněné spolubydlící, nicméně popisnou rekonstrukci odbývá a noří se do duše rozervaného umělce, což je utrpení pro jeho představitele Daniela Brühla i pro publikum. Kate Beckinsaleová v roli novinářky jen zdobí a radí. Daleko výraznější úlohu má středověký básník Dante Alighieri, v jehož duchu a s přiznáním, že nic neví, hodlá hrdina svůj film o vraždě vystavět – jak vidno, s kokainem to přehnal.
Morální políček
Ale protože kinematografie nezná otravnější téma než umělcovu sebetrýzeň, divák neví, čeho se chytit. Od detektivky film záměrně uteče, zbývají tedy kouzelné italské kulisy a dvě zajímavá profesní společenství. Producentské, kde ještě nemají scénář, a už do rolí studentek vybírají herecké hvězdy, a novinářské, propojující místní média se zahraničními zpravodaji; oběma hrdina uštědří morální políček.
Dojde-li smyšlená postava filmaře k názoru, že je lepší točit o lásce než smrti, budiž. Ale pokud stejné prozření zažil sám režisér Winterbottom, pak se neměl přiživovat na skutečné tragédii.
